11. kapitola
Smutný to den
„Její zranění jsou víc než vážná. Můžeme jen doufat a čekat. Pokud přežije dnešní noc, tak by se z toho měla dostat...“ oznámila jim sklíčeně a posadila se na volnou židli. Harrymu vhrkly do očí slzy. Shilin si toho všimla jako první a ke svému kamarádovi přiskočila a objala ho.
„Harry...“ zašeptala skoro neslyšně, ale v nastalém tichu to bylo více než dobře slyšet. Začala se s ním v náručí kolébat a snaží se utišit jeho slzy. Nikdo se neodvážil ani promluvit. Snape zničeně dosedl na židli, ze které vstal, když vstoupila Poppy. Je toho na něj moc. Nejprve zjistí, že má syna, o kterém mu nikdo nic neřekl. Syna, kterého mu dala jeho jediná láska, Lily, jež si pak vzala nenáviděného Pottera. Nyní je v ohrožení života dcera jeho jediné sestry. V ohrožení života díky jejímu otci, Pánovi Zla. Co ho ještě čeká? Proč nemůže mít aspoň na chvíli klid?
„Jdu za ní...“ promluvil chraplavě Harry a zvedl se. Nikdo mu v tom nebrání, jen ho doprovází pohledem. Tiše vešel do pokoje, kde leží jeho zraněná kamarádka. Přitáhl si k jejímu lůžku židli a přisedl si k ní. Vzal její ruku do své a zahleděl se jí do obličeje.
„Odpusť....“ zašeptal do ztichlého pokoje a zavřel pevně oči. „Odpusť mi všechno, prosím....“ znovu jí pohlédl do obličeje a po tváři mu stekla osamocená slza. „Jsem k ničemu. Nedokážu ani ochránit své přátele a nikoho. To kvůli mně tu teď ležíš a bojuješ o svůj holý život. Odpusť mi prosím. Říkají, že jsem vyvolený, ale to není pravda. Já jím být nemůžu! Vždyť nic nedokážu! Jsem absolutní troska, jsem nic! Odpusť mi...“ Ariana mu slabě stiskla ruku a pootevřela oči. Upřela na něj svůj unavený pohled.
„Vážnou příčinou, proč člověk ztrácí důvěru v sebe, je ztráta pocitu, že je milován. Já věřím, že ty jsi ten vyvolený. Jsi dobrý kouzelník a hlavně člověk...“ zachrčela a zavřela oči. „Já ti nemám co odpouštět, nijak jsi mi neublížil...“ její hlas je čím dál slabší.
„Ariano, ne!“ pohladil ji po vlasech. „Neopouštěj nás!“
„Nás?“ zašeptala a koutky úst se jí zdvihly v malém úsměvu.
„Mě a tvého strýce!“ zašeptal zoufale.
„Vy to tu beze mě zvládnete. To já potřebovala tebe, abych konečně zjistila, co je dobré a co zlé..děkuju ti...“ zašeptala neslyšně a zpod víčka jí stekla slza. Poslední slza, která s sebou vzala i poslední výdech....
„Ne...“ zašeptal. „To ne..!“ pohladil ji po vlasech. „Ariano!“ zakňučel zničeně a zabořil hlavu do dlaní. „Proč ty, Ariano?!“
„Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by zasluhovali život.“ promluvil dívčí hlas ode dveří. Harry k nim pohlédl a spatřil Shilin, která stojí mezi dveřmi a po tváři jí stéká slza. Přešla ke svému kamarádovi a objala ho.
„Proč ona? Proč vždycky musí zemřít ti, na kterých mi záleží?!“ rozbrečel se.
„Život je těžký a má plno překážek, se kterými se už musíme vyrovnat. Jednou se zase setkáte, ale ne hned. Ne hned....“ zašeptala a pohladila ho po tváři. Její pohled se stočil na tělo mrtvé dívky. Neunikl jí úsměv, který se jí vykouzlil na tváři při posledním výdechu. Pousmála se a přešla k lůžku. Zkřížila jí ruce na prsou a přikryla bílým povlečením. „Odpočívej v pokoji. Věřím, že jsi nyní na mnohem lepším místě, než jsi byla doposud,“ šeptla a otočila se na Harryho, který zničeně sedí na židli. Vzala ho kolem ramen a zvedla ze židle.
„Pojď...“ promluvila jemně a vyvedla ho z pokoje. Odvedla ho do jeho pokoje a uložila do postele. „Potřebuješ si odpočinout. Je toho na tebe moc....“ pousmála se jemně a pohladila ho po tváři. „Přeji ti bezesné sny...“ nakreslila mu rukou nad hlavou nějaký obrazec a tiše odešla. Opatrně za sebou zavřela dveře a vrátila se za ostatními do kuchyně.
„Kde jsi byla, Shilin?“ zeptal se s pozvednutým obočím Moen.
„Šla jsem za Harrym..“ po těchto slovech poklesla v ramenech. „Ariana...zemřela...“ sklopila pohled k zemi. Poprvé za několik let nenáviděnému profesoru lektvarů spadla maska ledu. V jeho očích se začala odrážet obrovská bolest. Prudce se postavil, až židle na které seděl se převrátila s hlasitým prásknutím. Několik lidí leknutím nadskočilo. Nevšímá si žádných pohledů. Spěšně vyšel z místnosti a práskl za sebou dveřmi. Nemůže...nechce zůstat v tomhle domě. Musí pryč...
Vyšel do chladné noci a na ulici se přemístil pryč. Ocitl se na jedné skalce, ze které spadá vodopád do říčky, která si line cestu lesem. Často sem chodíval se svojí neteří, když byla malá a Pán Zla byl míň než duch.
„Strýčku?“ promluvila malá holčička s dlouhými havraními vlasy na vysokého muže vedle sebe. Shlédl na ni a pozvedl obočí, aby mluvila. „Vyprávěj mi prosím o mamince...“ usmála se na něj a posadil se na plochý kámen. Její strýc se zarazil a pohlédl na západ slunce, který právě začíná. „Strýčku, prosím!“ začala škemrat.
„Už jsem ti o ní přece říkal...“ namítl.
„Já vím! Ale to byly vzpomínky co jste dělali a jaká byla ve škole!“ zakroutila hlavou. „Já chci vědět, jak jsi ji bral. Jaká byla a tak...“
„Moje sestra byla dobrá žena. Jste si hodně podobné.“ pousmál se na holčičku a sedl si vedle ní. „Měla velké srdce a hodně lidem pomohla. Zničil ji ale náš otec a změnila se. Byla výbušná a na nic se nedokázala pořádně soustředit. Po delší době propadla černé magii. Když však zjistila, že čeká tebe, tak se konečně vzpamatovala a přestala dělat ošklivé věci. Začala se skrývat, aby na tebe tvůj otec nemohl. Byla dobrý člověk, ale špatní lidé ji stáhli k sobě...“
„A jaký jsi ty?“ zeptala se holčička a začala se svého strýce prohlížet.
„Já?“ pozvedl obočí. „To by jsi mi měla říct ty...“ ušklíbl se.
„Ty...ty jsi zvláštní člověk.“ promluvila po chvilce ticha. „Mám tě hrozně ráda strýčku,“ objala ho a dala mu malou pusu na tvář.
„Kéž by se o ní vůbec nedozvěděl...“ zašeptal do ticha a povzdechl si. „Odpočívej v pokoji, holčičko moje...“
***
„Kdo je vůbec ta Ariana?“ zeptal se nejistě Matt a podíval se na Shilin. Ta se na něj smutně podívala a položila mu ruku na rameno.
„Dcera Alexandry Snapeové. Dcera sestry tvého otce. Tvá sestřenka...“ zašeptala. Matt sklopil zrak. Zemřela mu jeho příbuzná! Sice ji neznal, ale i tak se mu sevřelo srdce úzkostí. Objal se rukama a po tváři mu sjela samotná slza. V kuchyni zavládlo opět ticho. Nikdo se neodvážil promluvit.
Harry se probudil pozdě dopoledne. Posadil se na posteli a snažil se vzpomenout si na všechno, co se včera stalo. Pravda ho dostihla velice krutě.
Lektvar – útěk – setkání – nevlastní bratr – Arianina zranění – SMRT
Znovu si lehl a pevně zavřel oči. Co bych dal za to, aby na mě Shilin použila znovu její kouzlo na bezesný spánek. Mohla by mě tak uspat napořád! Aspoň by kvůli mně neumíralo tolik lidí! Problesklo mu hlavou. Jen hlavou potřásl, aby odehnal vtíravé myšlenky a vyhrabal se z postele. Převlékl se a ani se neobtěžoval s nějakou úpravou. Vyšel ze svého pokoje a vydal se do kuchyně. Po cestě nikoho nepotkal. Vešel do kuchyně a hned se na něj upřelo několik pohledů.
„Jak jsi se vyspal, Harry?“ zeptala se tiše Hermiona.
„Díky Shilin docela dobře...“ pousmál se na jmenovanou dívku a přisedl si ke svému bratrovi, který u stolu sedí se sklopenou hlavou.
„Doufám, Harry, že si nic nevyčítáš?!“ promluvila Lali a nejistě na kamaráda pohlédla. Chvíli se na ni zamyšleně díval, než odpověděl.
„Chtěl jsem od ní odpuštění...“ začal potichu. „Jenže ona mi řekla...“ zasekl se a přelétl všechny přítomné pohledem a jeho zrak spočinul na Snapeovi, který sedí v rohu místnosti schovaný ve stínu. „Řekla mi: Nemám ti co odpouštět, nijak jsi mi neublížil,“ mírně se pousmál. „Ještě mi poděkovala...“ zakroutil hlavou. Několik lidí si vyměnilo pohledy. „Poděkovala mi, že jsem jí ukázal, co je dobré a co zlé,“ pousmál se smutně a sklopil zrak.
„Ariana byla vždycky zvláštní dívka.“ promluvil po chvíli ticha Snape. „Často se mě ptala na její matku, ale o otci nepadlo jediné slovo. Když jsem se jí jen tak pro zajímavost ptal proč, tak mi řekla, že nepotřebuje znát otce, když zná mne. Když jí bylo šest, ptala se znovu na svou matku. I když o ní už věděla všechno, znovu se zeptala...“ zakroutil nad tím hlavou a nikdo ani nešpitl. „Chtěla vědět, jak jsem svou sestru viděl já. Normální malé dítě by tohle ani v nejmenším nenapadlo zeptat se, jak ji vidíš svýma očima. Byla výjimečná,“ zakončil svoji řeč. Harry přikývl a vyvstala mu jedna jeho vzpomínka.
„I člověk co ublížil, byť jen nevědomky, přece jen ublížil. Zůstane jizva v srdci a na duši. Jen na nás záleží, jestli odpustíme nebo ne. Záleží na člověku a na jeho srdci...nech se občas vést tím, co ti říká srdce a ne rozum. Zkus jednou nepřemýšlet a udělat to, co uznáš v tu chvíli za nejlepší!“ nepřítomně se začala usmívat a dívá se někam za černovlasého mladého muže, který jí právě řekl vše o svém životě. Zavřela oči a když je znovu otevřela, pohlédla na něj. „Chybovat lidské, odpouštět božské...“ zašeptala do ticha pokoje.
„Každý dělá chyby...“ přikývl Harry.
„Ano...Ať malé či velké...Zkus se vžít do něj. Jaké to pro něj je. Zkus si představit, že to ty jsi udělal tu chybu a jak by ses po tom všem cítil. Vžij se do jeho role a pak suď a vyřkni ortel!“ zašeptala a sleduje svého kamaráda, jak zavřel oči a mírně zaklonil hlavu. Pozorovala ho hodnou chvíli a spatřila malou třpytivou slzu, jak se prodrala skrz hradbu řas.
„Odpouštím ti....Siriusi...“ zašeptal do ticha a otevřel oči. Jeho pohled se stočil na usmívající se dívku. Ariana přikývla a ještě víc se usmála.
V místnosti vládne hrobové ticho. Všichni na Harrym poznali, že na něco vzpomíná a proto mlčí. Snape se nepatrně usmál a z místnosti odešel. Odešel úplně z domu.
„Na co jsi si vzpomněl?“ zeptala se tiše Ginny, když se vrátil do reality.
„Na jednu chvíli s Arianou. To díky ní jsem ti, Siriusi, odpustil...“ podíval se na svého kmotra. „Ukázala mi jak....“ zašeptal.
„Odpuštění není lehká věc...“ přikývla Inem a pohladila ho po vlasech. „Musím se vrátit.“ posmutněla a Harryho objala. „Zase se uvidíme. Dřív nebo později. To ti slibuji,“ pousmála se. Rozloučila se s ostatními démony a v záři modrého světla zmizela.
„Ještě bych ti měl něco vrátit...“ začal nejistě Moen a přešel ke svému kamarádovi. Harry jen pozvedl obočí. Moen k němu natáhl ruku a rozevřel dlaň, ve které se mu zaleskl přívěsek od Inem. Harry se na svého kamaráda zaraženě podíval. „No jo...Zkoušel jsem, jestli si všimneš, že ti něco chybí. Nějak mi to nevyšlo, protože chvíli po tom tě unesli,“ rozhodil ruce. Harry zakroutil hlavou a připnul si řetízek s přívěskem na krk.
„Sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili s Arianou Snapeovou...“ začal odříkávat kněz pár lidem stojícím před ním v dešti na hřbitově. Je to pár dní od její smrti. Sešlo se zde pár členů řádu, kteří ji znali, Harry, Matt, démoni, Hermiona, Ron, Weasleyovi a další. V popředí stojí její strýc, Severus Snape a shlíží na černou zavřenou rakev pokrytou bílými růžemi. Kněz stojí na vyvýšenině vedle vykopaného hrobu a rakve. Vypráví předem naučenou řeč a smutně hledí na těch pár lidí, kteří se zde sešli. Jeho krátká řeč skončila velice brzy a vyzval je, aby vystoupil některý z jejích blízkých a promluvil. Harry pohlédl na Snapea a on mu pohlédl do očí. Naznačil, ať mluví Harry. Jen zakroutil hlavou a snaží se, aby promluvil Snape a nemusel on. Snape ale zakroutil hlavou a otočil se zpět k rakvi. Harry si povzdechl a vystoupil před shromážděné. Chvíli nic neříkal a prohlížel si promočené lidi před ním, jak na něj upírají oči. Neví, co by měl říct.
„Ariana...“ nadechl se zhluboka. „Byla výjimečný člověk. Neznal jsem ji dlouho, ale i za tu krátkou dobu mi přirostla k srdci. Nejen její přátelskou povahou, ale i jejím smýšlení a pohledem na svět. Nejednou mi řekla, že nic není černobílé. Kladla mi na srdce, ať nic nerozlišuji jen podle svého uvážení a neodsuzuji hned jak něco uslyším. Naučila mě, jak se na věc dívat ze všech stran a pak soudit. Občas jsem byl tím tak zmaten, že já sám nedokázal rozeznat dobro od zla. Vždyť...jak může být špatné to, co jiní dělají ze své dobré vůle? Takového člověka nejde odsoudit. Já takový byl. Ona mne naučila, jak se vžít do lidí a pochopit je. Naučila mne, co je to odpuštění. Pomohla mi odpustit. Pomohla mi otevřít oči a chápat. Chybovat lidské, odpouštět božské. To mi kladla na srdce. Ještě si pamatuji, jak jsme se poprvé potkali...“ nad tou vzpomínkou se musel chtě nechtě pousmát.
„Dobrá. Příště se snaž víc!“ zasyčel nebezpečně. „Teď běž!“ vyhodil ho ze sálu. Harry přikývl a velice rychle opustil tu děsivou místnost. Jen co za ním zaklaply dveře zpomalil. Vydal se chodbou do svých komnat. Cestu nevnímá, už ji zná zpaměti. Místo toho, aby dával pozor se zamyslel.
„Sakra! Kam čumíš, magore!“ z jeho zamyšlení ho vytrhl až náraz do někoho a následné nadávky. Vzpamatoval se a podíval se před sebe na zem. Srazil nějakou dívku, která se snaží vymotat z hábitu. „Nečum a pomoz mi!“ zasyčela na něj. Harrymu až velice nebezpečně někoho připomněla. Jen zakroutil hlavou a podal jí ruku. Chytila se a mohl ji konečně vytáhnout na nohy. Hned si oprášila hábit a nasupeně pohlédla, kdo se ji to opovážil srazit. „A hele! Další pošahanec s maskou!“ prskla a chtěla odejít, ale Harry ji chytil za ruku.
„Ty nejsi Smrtijed...“ poznamenal a pohlédl jí do temně hnědých očí.
Harry si povzdechl a vzhlédl. Celou dobu upíral zrak na rakev kousek od sebe. Porozhlédl se po přítomných. Nikdo se ani nepohnul. Upřel pohled na Shilin, která se povzbudivě usmála.
„Milovala déšť....“ poznamenal a vystavil tvář proudu ledových kapek snášejících se k zemi. „Byla jím přímo nadšená. Byla přesvědčená, že déšť s sebou k zemi snáší příběhy od hvězd....“
„Déšť je fascinující!“ rozplývá se o jedné bouřkové noci nadšeně Ariana. Harry se jen pobaveně pousmál.
„Co je na něm tak fascinujícího?“
„Ty nemáš rád déšť? Já ho přímo miluju...“
„Mám rád déšť. Jenom nevím, co je na něm tak fascinujícího, jak tvrdíš...“ trochu se zamračil a zamyslel se. Ariana odtrhla pohled od okna a přešla k Harrymu.
„Déšť snáší k zemi příběhy od hvězd. Cituje básně a vypráví. Smívá bolest a uklidňuje svým hladkým dotykem. Není to úžasné?“ usmála se a znovu přešla k oknu. „Šeptá a my mu máme naslouchat. Bohužel to umí jen málo lidí...“ povzdechla si. „Nikdo už nemá k tomu ten cit. Zkus se někdy zastavit a vystavit dešti svou tvář. Zaposlouchej se tomu nádhernému zvuku dopadajících kapek. Nech se jím unášet!“ usmívá se čím dál víc. Harry jen zakroutil hlavou. Ariana si toho všimla a otočila se na něj. „Ty mi nevěříš!“
„Jak by mohl déšť něco říct?“ zakroutil hlavou.
„Dokážu ti to!“ vzala ho za ruku a vytáhla na balkon patřící k jejím komnatám. Dotáhla ho až k zábradlí. Stačila chvíle a oba skončili promočení na kost. „Zavři oči a na nic nemysli. Vystav tvář kapkám deště a poslouchej.“ usmála se a sama udělala to, co řekla. Harry pozvedl obočí, ale poslechl. Stáli tam dobrou čtvrt hodinu bez hnutí a nechali na svoji tvář dopadat chladivou vodu.
„Tak co?“ zašeptala nadšená Ariana a otevřela oči. Harry se trochu vzpamatoval a pohlédl na svou kamarádku.
„Déšť..on našeptával....“ zašeptal užasle.
„Ano...“ usmívá se čím dál víc. „A co ti říkal?“
„Že všechno bude dobré. Že se brzy vrátím domů, tam kam patřím. Všechno bude dobré...“ ztišuje hlas a znovu pohlédl na ztemnělou oblohu.
„Víš...až jednou odejdu z tohoto světa, chci být jak ten déšť. Chci našeptávat slovíčka uklidnění těm, které mám ráda. Jednou tu zůstanu jako vzpomínka v dešti....“
„Naučila mě naslouchat dešti a hledat v něm uklidnění....“ zašeptal, ale v tichosti hřbitova se jeho hlas dobře rozlehl. Pohlédl do temné oblohy. „Stačí na nic nemyslet a poslouchat...“ zavřel na chvíli oči. „Toho už ale většina lidí není schopna...“ zakroutil hlavou a opět obličej odklonil. „Ona věděla, že brzy odejde. Také pevně věřila v to, že právě déšť bude vzpomínka na ni. Skrz něj nám bude našeptávat a zůstane tu s námi...“ znovu stočil pohled na rakev. „Budeš mi chybět Ariano. Nikdy na tebe nezapomenu. Ať déšť zůstane navždy tvou upomínkou....“ kapičky vody na jeho tváři se začaly mísit s jeho slzami. Mlčky se vrátil k ostatním. Na chvíli zavlálo hrobové ticho a na své místo se vrátil kněz, který řekl posledních několik slov na rozloučenou. Rakev se začala pomalu spouštět do vyhloubené jámy. Všichni se poté dali do pohybu a vždy do rakve hodili bílou růži a zasypali ji hrstí hlíny.
„V pořádku, Harry?“ objala ho Ginny a dívají se, jak hrobař zahazuje rakev s dívkou. Jen nepatrně přikývl a dál před sebou sleduje ten výjev. Po chvíli vzhlédl a zavřel oči. Vyprázdnil si mysl a zaposlouchal se do deště. Nevnímá rachot způsoben hrobařem, jak nabírá na lopatu hlínu a následně ji odhazuje. Přestal vnímat okolní svět a vnímá jen ty kapičky vody. Musel se usmát. Ariana ho nikdy neopustí....
„Voldemort je nějak klidný. Za poslední týden se nikdy nic nestalo...“ poznamenal podmračený Lupin při obědě.
„Ať si někde shnije!“ prskl Sirius.
„Ale je to vážně divné. Nejspíš něco chystá....“ přidala se do rozhovoru Tonksová. Někteří se k jejich debatě přidali a jiní se začali bavit o něčem jiném. Harry se se ztrátou Ariany vyrovnal a je zase jako dřív. Občas ale ještě trochu smutnější. Z jejich horlivé debaty na téma Voldemort a jeho plány, je vyrušil Snape, který vešel do dveří.
„Mám zprávy pro Brumbála. Pán Zla na zrušil všechny akce naplánované na tento měsíc. Nikdo nic neví.“ informoval je a potom stočil pohled na svého syna, Matta. „A pro tebe mám taky dobrou zprávu. Až začne školní rok, nastoupíš na bystrozorskou univerzitu tady v Anglii. Brumbálovi se podařilo přesvědčit ředitele. A garantuji ti, že pokud tě odtud vyhodí, pak jsem tvoje nejhorší noční můra!“
„Si ze mě děláš prdel, že jo?“ zeptal se nejistě. Snape se ušklíbl.
„Ne nedělám!“ Matt posmutněl a uraženě se zahleděl do stolu. „Buď rád, že můžeš studovat!“ odsekl Snape a odešel.
