6. kapitola
Už týden se Fulgur se svými přáteli schovává v Zapovězeném lese. Se svými přáteli z Bradavic se znovu neviděl. Mrzí ho to, ale zároveň je rád, protože v lese je pro ně hodně nebezpečí. Hermiona, Ron i Ginny od jejich setkání mají lepší náladu než kdy dřív. Plno lidem je to podezřelé, ale nepodařilo se jim zjistit, co tu změnu zapříčinilo. Snape si pořád láme hlavu, co byli zač ti, které v lese viděl spolu s jeho žáky. Hermiona a Ginny si u něj odpykaly svůj týdenní trest a tento víkend mají povolený výlet do Prasinek.
„Myslíte, že v Prasinkách uvidíme Fulgura?“ nadhodila Ginny po cestě do vesnice. Hermiona i Ron pokrčili rameny.
„Nic není jistý. Možná jo a možná taky ne...“ povzdechla si Herm.
„Ale mohli by tam zajít. Třeba si zjistili, kdy máme výlet povolený!“ nevzdává se naděje Ron a povzbudivě se na svou sestru usmál. Úsměv mu oplatila a hovor se stočil k jinému tématu. Do vesnice došli poměrně brzy.
„Tak kam půjdeme prvně?“ zeptala se Hermiona a pohlédla na své dva přátele.
„Já bych zašla do cukrárny...“ pousmála se Gin a táhne je k požadovanému obchodu. Po cukrárně prošli ještě několik obchodů a dokoupili si pergameny a další potřebné věci. Nakonec skončili u Tří košťat, kde si všichni tři dali máslový ležák. Z příjemné atmosféry je vytrhl až zděšený křik lidí z ulice. Hluk uvnitř podniku ustal a všichni se na sebe vyděšeně podívali. V tom do dveří vtrhl nějaký bradavický student.
„Smrtijedi! Smrtijedi zaútočili!“ zařval na celý podnik a utekl. Všichni se začali hrnout ke dveřím a starší kouzelníci a někteří studenti si vytáhli hůlku. Trojice si také připravila hůlky a jako všichni vyběhli do ulice, kde je spoustu Smrtijedů, kteří ničí vše, co se jim připlete do cesty. Někteří kouzelníci se s nimi dali do boje a jiní se snaží dostat studenty co nejrychleji do Bradavic, aby se jim nic nestalo. Pár studentů sedmých a šestých ročníků zůstalo, aby pomohli proti obrovské přesile Smrtijedů. Herm, Ginny a Ron se dali do boje také, ale drží se při sobě a kryjí si navzájem záda, aby se jim nic nestalo.
„Hej! Vy tupci zablešený!“ ozval se z konce ulice hlas nějaké dívky. Ginny a spol poznali o koho se jedná a začali se usmívat. Smrtijedi se naštvaně podívali tím směrem.
„A hele...oni na to dokonce slyší!“ ušklíbla se jiná dívka. To už jejich směrem pohlédli všichni a spatřili dvě dívky opírající se o sebe zády. Jeda celá bílá a druhá rudá.
„A cos čekala? Vždyť to jsou zablešení tupci a asi to o sobě i ví...“ ušklíbla se Shilin. Herm, Gin a Ron vyprskli smíchy. Jakoby se na boj zapomnělo.
„Za tohle zaplatíte!“ zasyčel nenávistivě jeden Smrtijed. Trojice v něm poznala Luciuse Malfoye. „Crucio!“ zavřeštěl a proti Shilin se rozletěl paprsek mučícího kouzla. Vrazil jí přímo do hrudi. Shilin na chvíli zkřivila tvář, ale pak jen pohlédla s pozvednutým obočím na útočníka.
„Nic lepšího neumíš?“ zeptala se s úsměvem. Všichni na ni vytřeštili oči. I trojice se zarazila, protože na ni kouzlo působí úplně jinak. Za dívkami se objevily další tři postavy. Ginny v nich poznala Fulgura, Moena a Truena. Malfoy se naštval ještě víc a seslal mučící kouzlo na Lali. Ta se nijak nebránila a kouzlo do ní uhodilo plnou silou. Mělo ovšem i na ni jiné účinky. Ruka se jí celá začala pokrývat ledem, který postupuje pomalu dál. Lali si prohlédla s údivem svoji ruku a pak se podívala na své přátele. Malfoy byl tak zaskočen, že kouzlo zrušil a Lalina ruka se vrátila do původního stavu. Smrtijedy to tak vyvedlo z míry, že začali po sobě pokukovat a úplně zapomněli, co zde měli za úkol. Z jejich nejistoty je vyrušilo několika násobné prásknutí. Za pěticí „neznámých“ se objevil celý Fénixův řád v čele s Brumbálem a před nimi samotný Voldemort.
„Jak se opovažujete postavit do cesty mě a mým věrným?!“ zasyčel na ně nenávistivě.
„A proč by to jako mělo bejt zakázaný?“ zeptal se drze Moen.
„Nebuď drzý! Crucio!“ zahřímal a kouzlo mu vrazilo do hrudi. Stejně jako u jeho přátel se minulo účinkem a místo toho se začal šíleně smát.
„Hej-hej! To-to...to-hrozně....lechtá!“ vysoukal ze sebe v záchvatu smíchu. Voldemort kouzlo zrušil a nevěřícně se na něj podíval. Byla to ovšem jen chvilka, protože to hned skryl.
„Copak, copak? Nějak se ti to nezdá?“ popichuje Truen. Schytal stejné kouzlo, ale on místo toho, aby křičel v bolestech si začal tancovat. Jeho přátelé se nad tím rozesmáli a naštvaný Voldemort, že mu mučení nevyšlo, zrušil kouzlo.
„S námi to lehké mít nebudeš, to si piš!“ zasyčel na něj Fulgur a stoupl si před své přátele. Ginny už se nadechovala, že něco řekne, ale Herm jí rukou zacpala pusu. Ještě by ho mohla prozradit.
„Co si o sobě myslíte!“ zasyčel ledově Voldemort.
„My? My si o sobě nic nemyslíme. To si jen myslíš něco ty o sobě!“ odsekl Harry. Řád za nimi ani nedutal a jen poslouchají a snaží se zjistit, kdo jsou ti před nimi zač. Brumbál si je pořádně prohlédl a začal si dávat všechny souvislosti dohromady. Tohle určitě nejsou lidé.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zasyčel ledově a už po několikáté zkusil svoje štěstí s mučící kletbou. Jaké bylo pro všech překvapení, když neznámí před nimi klesl na jedno koleno pod náporem bolesti, kterou mu uštědřila kletba. Nevydal však ani hlásku. Voldemort se ušklíbl nad tím, že aspoň na něj působí jeho mučení tak jak má, ale na nejvyšší míru ho naštvalo, že nevydal ani hlásku. Opět zrušil kletbu a Harry se bez mrknutí oka postavil na obě nohy. Ginny se až podivila, jak ho pobyt za obloukem změnil. Řád ho začal obdivovat. Nikdo nedokázal takhle ustát kletbu mučení. Boj se opět rozpoutal.
„Rychle se vraťte do školy!“ nakázal Remus Lupina Hermioně a spol, když se k nim ve výru boje dostal.
„Ne! Chceme bojovat!“ zavrhl to Ron.
„Vždyť se vám může něco stát!“ namítl.
„Neboj! My se o sebe dokážeme postarat!“ prohlásila Ginny a vykryla jedno kouzlo od Averyho.
„Doufám, že víte, co děláte...“ řekl smířený s tím, že je dotud nedostane, a vrátil se do výru boje. Ginny vyhledala pohledem Harryho, který pořád bojuje s Voldemortem. Nepostřehla však, že se k ní blíží jedno zákeřné kouzlo.
„Bacha!“ ozval se najednou vedle ní hlas a strhl ji někdo k zemi. Kouzlo narazilo do domu za nimi a vytvořilo ve stěně ošklivou díru. Ginny se podívala nad sebe a spatřila udýchanou Shilin.
„Musíš dávat pozor, Gin!“ upozornila ji a zvedla se z ní. Pomohla jí ještě na nohy a začaly spolu bojovat proti skupince Smrtijedů, kteří je obklíčili. Stouply si k sobě zády, aby se mohly lépe bránit.
Po nekonečně dlouhé době boj ustal. Zvítězila strana dobra, ale na jak dlouho. Voldemort se naštval, že jeho „neznámý“ nepřítel je tak silný a nechtěl uznat porážku, tak se přemístil pryč spolu se svými věrnými. Ginny podepřela Shilin, která napadá na jednu nohu. Ošklivě ji Smrtijedi zranili.
„Shilin!“ vykřikla Lali a rozeběhla se za svou kamarádkou. Převzala ji od Ginny a začala ji léčit. Ta se na kouzlo dívala a užasla nad tím, jak se rána zahojila. Ovšem zůstala po ní jizva.
„Páni...“ uniklo jí.
„To víš...máme jiná kouzla než vy.“ usmála se Lali a rozhlédla se, jestli spatří své přátele. Spatřila všechny tři uprostřed zničeného náměstí. Ginny pohlédla na Fulgura, který jí pohled opětoval a pousmál se na ni. Neunikl jí dlouhý šrám přes celou pravou tvář. Neudržela se a rozeběhla se k němu. Bylo jí celkem jedno, že by to neměla dělat. Po tváří jí začaly téct slzy. Moen a Truen se pousmáli a odstoupili od svého kamaráda, aby měla Ginny místo. Ginny neváhala a pověsila se na něj. Harry se usmál a přitáhl si ji k sobě co nejvíc to šlo. Herm a Ron se začali usmívat stejně jako démoni a víla. Stoupli si pohromadě kousek od nich a začali je pozorovat. Řád na ně začal zmateně koukat a totálně přestali chápat celé dění okolo nich. Jediný Brumbál se začal také usmívat. Dokázal si dát dohromady dvě a dvě.
„Harry?“ pronesl do nastalého ticha. Harry si ani neuvědomil co dělá a otočil se za hlasem, který vyslovil jeho jméno. Všem už začalo docházet o co jde. On si začal v duchu nadávat, že se vůbec otáčel.
„Harry! Jsi to ty?!“ zeptal se nevěřícně Sirius, který se do bitvy zapojil také. Harry se trochu zamračil a pustil Ginny. Sirius se k němu rozešel, ale cestu mu zastoupili Moen s Truenem, kteří si ho začali zamračeně prohlížet. Došlu mu, že ti dva budou Harryho démoničtí přátelé.
„Co chceš?! Chceš mu ničit život?!“ vyštěkl Moen a založil si ruce na prsou. Sirius se nadechoval, že něco řekne, ale přerušil ho Truen.
„Raději ho nech. Ublížil jsi mu. Až bude on sám chtít, tak za tebou půjde...“ poradil mu Truen. Sirius sklopil pohled a zničeně se vrátil k řádu. Remus vzal svého nejlepšího přítele kolem ramen.
„Tak jsi se vrátil, chlapče?“ promluvil Brumbál.
„Ano, ale ne kvůli vám!“ odsekl Harry a objal Ginny, která se k němu ještě víc přitiskla. K nim přešli i Lali s Shilin, Herm a Ronem. Truen a Moen stojí pořád kousek před nimi, skoro jako ochranka.
„A proč tedy?“ zeptal se opatrně.
„Kvůli mým přátelům a kvůli mému úkolu...“ druhý důvod vyplivl s velkou nenávistí.
„Proč jsi nám neřekl, že jsi zpátky?“ promluvil opět Brumbál s tím svým obvyklým klidem. Harry se jen naštval.
„A proč bych měl?!“ vyjel a pustil Ginny. Přistoupil k Brumbálovi. „Vy jste mi také nikdy nic neřekl! Pořád jen samé tajnosti se slovy: je to pro tvé bezpečí! A kdy jsem byl v bezpečí, co? Nikdy! Nikdy jste mi nic neřekl! Vždy jsem skončil v nějakém maléru a průšvihu a až pak jsem se dozvěděl to, co jsem měl vědět už před tím! Kvůli tomu umírali lidé! Nikdy jste mi nic neřekl! Vždy to byly samé důležité věci, co bych měl vědět, ale proč by to ten VELKÝ Brumbál někomu říkal, co? Zvláště Harrymu, kterého se to tak velice dotýká! Všichni všechno o mě věděli, ale já o sobě nikdy nevěděl nic! Každý toho o mě věděl víc než já sám! Všechno jste mi tajili. A teď bych se měl omlouvat za to, že jsem vám neřekl, že jsem zpátky? Kdyby totiž nebylo vás, tak bych ani nikdy pryč nebyl! Ale víte co? Já jsem rád, že jsem byl pryč. Jsem rád, že jsem byl za obloukem, protože tam ke mně vždycky byli všichni upřímní! Neopečovávali mě tam jen proto, že jsem jedinej, co může toho ksichta zabít! Nebyly žádné tajnosti! I když byla pravda krutá, tak mi ji řekli narovinu, abych se s ní dokázal vyrovnat! Byli mi oporou ve všem! Neměli mě jen za chlapce-který-přežil! Neměli mě za jedinou záchranu světa! Brali mě takového, jaký jsem! I s mýma chybama! Neříkali mi pořád, abych se choval tak a tak. Nepředhazovali mi pořád, že bych měl být víc opatrný, protože kvůli mně se obětovali rodiče! Nepředhazovali mi pořád, že jim špatně oplácím! Nepředhazovali mi, že by se pak obětovali zbytečně!“ z očí se mu začaly linout slzy. Až teď si celý Fénixův řád uvědomil, jak se k němu chovali. Pozdě si uvědomili, že on musel dospět dřív, než kdokoli jiný. „Nebyli ke mně tak krutí! Víte vůbec, jak strašně bolí, když jsou vaši rodiče mrtví a lidé, které máte rádi, vám vlastně nepřímo řeknou, že zemřeli kvůli vám? Víte jak moc to bolí? Vyrůstal jsem bez rodičů, v rodině, kde mě všichni nenáviděli! Už to je pěkně velká bolest, když víte, že vlastně nikam nepatříte! Pak si konečně myslíte, že najdete domov, ale ono to tak není. Jen vám přibude další bolest. Pak najdete člověka, který je pro vás vším...“ vrhl pohled na Siriuse, který zničeně sklonil hlavu. Nevydržel ten pohled plný bolesti. „Jenže toho člověka vám pak vezmou. A to kvůli chybě jiného člověka!“ znovu pohlédl na Brumbála. Harryho ještě víc dožral ten jeho klidný výraz. Nejraději by mu jednu vrazil, ale udržel se. „Pak projdete obloukem, abyste mohli být s tím, na kterém vám tolik záleží. Jenže tam zjistíte, že on už tam vlastně ani není a vy o tom vůbec nic nevíte! Další rána pod pás! Další bolest do už tak bolestivého života! Jenže je vám nabídnuto, že tam můžete zůstat. Že můžete začít od začátku. Kdo by nepřijal? Vždyť už to nikde nemůže být horší!“ pousmál se a jeho už tak mokré tváře zmáčel další příval slz. Nikdo se neodvážil ani ceknout. Ani jeho přátelé nepromluvili. Nikdy neslyšeli jeho příběh. Nechtěl o tom mluvit, oni to akceptovali. Vždyť to je jeho život, oni jsou jeho přátelé a přátelé jsou od toho, aby člověka drželi nad vodou a nepotopili ho. „Až tam jsem našel domov! Opravdový domov, po kterém jsem vždycky snil! Našel jsem přátele, kteří jsou pro mě jako sourozenci, které jsem nikdy neměl a nikdy mít nebudu. Našel jsem člověka, který se o mě staral a je pro mě jako vlastní matka, kterou jsem nikdy neměl šanci poznat...“ zašeptal a jen zakroutil hlavou. „Nechtěl jsem se vrátit, ale vrátil jsem se jen kvůli mým přátelům, na které jsem každý den myslel. Ne kvůli vám! Já se nemám za co omlouvat!“ zasyčel Brumbálovi do obličeje a pozpátku se vrátil ke svým přátelům, kterým po tvářích stékají slzy.
„Harry...“ promluvil klidně Brumbál.
„Buďte zticha!“ vyštěkla Lali, která se ještě pořádně nevzpamatovala a musí ji držet Moen, aby se na Brumbála nevrhla. Ginny Harryho objala.
„Harry? Jsi v pořádku?“ pohladila ho po rameni starostlivě Shilin. Jen nepatrně přikývl a odtáhl se od Ginny, na kterou se smutně pousmál. Pak se otočil na své démonické přátele a trochu přikývl. Na to se všichni přemístili. Na místě zůstala jen Ginny spolu s Herm a Ronem, kteří se podívali na zaražený řád. Šlehli po nich naštvaným pohledem a vyrazili zpátky do Bradavic.
„Harry? Jsi opravdu v pořádku?“ zašeptala Shilin, když se všichni přemístili do jejich domu ve vesnici kentaurů.
„Jo..půjdu se projít...“ pousmál se trochu a vyšel z domu. Vyrazil rovnou do tmy zapovězeného lesa. Proplétá se mezi stromy a ani neví kam jde. Hlavou se mu honí vzpomínky....vzpomínky na jeho přátele. Jak ty démonické, tak na ty z Bradavic. Před očima se mu začaly míhat vzpomínky na Sirisue...Co všechno zažili, jak se spolu smáli....pak ta jeho osudní chyba, kdy propadl obloukem....kdy on sám prošel obloukem a pak další rána v podobě zjištění, že tam šel zbytečně.
Najednou jakoby se probudil ze sna se rozhlédl kolem sebe. Neviděl nic než hustý les. A sakra! Kde to do háje jsem? Prolétlo mu zděšeně hlavou. V této části lesa nikdy nebyl. A na to, aby si pamatoval cestu byl moc zamyšlený.
„Ale ale...Že by se někdo ztratil?“ ozval se kousek od něj posměšný hlas. Harry se podíval tím směrem a zděšením ztuhl. Smrtijedi!
„Máš strach?“ ozvalo se z druhé strany.
„Měl bys mít!“ Harry si zděšeně uvědomil, že je jimi obklíčený. Všichni najednou na něj seslali omračovací kouzlo. Většině se stihl vyhnout a několik jich odrazil, ale i přesto se do něj dva trefily a padl v bezvědomí k zemi.
Harry se začal probouzet a když nebyl plně vědomí, uvědomil si, co se vlastně stalo. Zděšeně se rozhlédl kolem sebe. Nebylo mu to ale nic platné, protože kolem něj se rozléhá jen tma. Jediné, co ví jistě je, že leží na studené kamenné zemi. Nic jiného...Začal po zemi pátrat rukama, jestli na něco nenarazí. Nestačilo moc a narazil na kamennou stěnu. Rozešel se opatrně podél ní a našel něco, co mělo připomínat kamennou postel pokrytou hadry a po chvíli i dřevěné dveře. Jen tak je zkusil otevřít, ale neměl štěstí. Ještě aby mi nechali odemčeno. To tak! Odfrkl si a našel kamennou postel, kde se posadil a objal kolena. Začal přemýšlet, jak z této situace pryč.
***
„Neviděli jste někdo Fulgura?!“ zakřičel ráno Moen z plných plic.
„Cože? On není?!“ zděsila se Lali, když seběhla za Moenem. Přidali se k nim i Truen a Shilin.
„Vrátil se vůbec včera?“ zeptala se Shilin nejistě.
„Já nevím. Šel jsem spát docela brzo.“ rozhodil ruce Truen a s nadějí pohlédl na Moena a Lali. Ti se po sobě podívali.
„My jaksi taky nevíme...“ řekli nejistě.
„Je nám to jasný...“ ušklíbla se Shilin a dál se k tomu nevyjadřovala. „Musíme ho najít! Co když se mu něco stalo? Včera na tom opravdu nebyl moc dobře!“
„Fajn. Rozdělíme se a půjdeme hledat.“ rozhodl Moen a už chtěl vyjít do lesa, když ho zastavila Shilin.
„Myslíš, že byste viděli skrz větve a stromy ze vzduchu? Bylo by to pro hledání rychlejší...“ navrhla potichu.
„Možná pokud požádáme živel zemi, aby nám pomohla v hledání, tak snad.“ přikývl.
„Fajn. Já jdu zajistit živel a vy jděte zatím hledat!“ rozhodla Shilin a doslova je vyhodila z domu. Našla si potřebné svíčky a další pomůcky na pomoc při vyvolání živlu. Moen, Truen a Lali se mezitím rozdělili, vznesli se do vzduchu a začali hledat. V duchu doufají, že se Shilin podaří spojit se zemí, aby jim usnadnila hledání. Po čtvrt hodince se větve stromů daly do pohybu a začaly jim odkrývat vždy kus země, nad kterým letěli. V duchu začali děkovat živlu a hlavně Shilin, že se jí to povedlo.
***
„Co se to děje?“ promluvila najednou Ginny hledící z okna věže a vytrhla tak z učení Herm s Ronem. Nechápavě se na ni podívali. „Podívejte se!“ ukázala na tři přátele, kteří ve vzduchu krouží nad lesem, jakoby se snažili něco nebo někoho najít.
„Asi se něco stalo...“ zašeptala zděšeně Hermiona.
„Co myslíte, že se děje?“ zeptal se nejistě Ron.
„To nevím. Vypadá to, jako by někoho v tom lese hledali. Možná Shilin nebo...“ zarazila, protože u druhé osoby to bylo více než pravděpodobnější.
„Harry!“ zašeptala přiškrceně Ginny. Všichni tři se zvedli a vyběhli z Nebelvírské věže směrem ven z hradu. Ve Vstupní síni ale narazili na někoho, koho ani v nejmenším nechtěli potkat.
„Ale ale....Pokud vím, tak po chodbách se neběhá! Deset bodů dolů...“ ušklíbl se Snape, když se před ním zastavili tři studenti.
„A víte, že nám je to vcelku jedno?“ vyštěkla Herm a chtěl běžet dál, ale zastavila ji ruka profesora.
„Jak to se mnou mluvíte, slečno všechno-jsem-četla?!“ zasyčel nebezpečně.
„Nijak! A pokud dovolíte, tak bychom rádi pokračovali v cestě!“ přidala se i Ginny. Snape se naštval a pokusil se Ginny dostat do hlavy, aby zjistil, co se děje. Ona se bohužel neumí ubránit, takže zjistil jejich podezření. V jeho tváři se objevilo překvapení.
„Do mého kabinetu, všichni tři! Hned!“ poručil jim. Jen se na něj hnusně podívali a vydali se do sklepení s profesorem v patách. Jen co vešli dovnitř, Snape zajistil kabinet proti odposlouchávání.
„Vy jste mi vlezl do hlavy!“ zaječela na něj z ničeho nic Ginny. Všichni se jí lekli a i Snape ztratil svoji obvyklou ledovou masku.
„Omlouvám se slečno, ale bylo to nezbytné!“ znovu nasadil svoji masku a sedl si za svůj pracovní stůl.
„Tak nezbytné, jo?! Kdo vám dovolil lézt mi do hlavy, co?! Tohle je nezákonné!“ protestuje dál.
„Dvacet bodů dolů a přestaňte na mě ječet!“ zasyčel nebezpečně. Ginny se nafoukla, ale už nepromluvila. „Jak jsem zjistil, tak máte podezření, že Pottera unesli Smrtijedi...“ promluvil po chvíli ticha.
„To teda máme! A vůbec netušíme, proč bychom o tom měli mluvit právě s vámi!“ odsekla Hermiona a založila si ruce na prsou. Snape jen protočil oči.
„A s kým jiným? S Brumbálem?“ ušklíbl se. „Pokud vím, tak se Potter vyjádřil jasně, že ho nemá rád!“
„A vás snad ano?“ vyjela Ginny a odfrkla si.
„To sice ne, ale pokud to nevíte, tak jsem momentálně jediná osoba, která mu může pomoci...“ ušklíbl se.
„Takže je opravdu...“ zašeptala zděšeně Hermiona.
„Ano.“
„A to nám to říkáte jen tak?!“ vypadlo nevěřícně z Rona.
„Ano.“
„A Brumbál to už ví?“ promluvila zničeně Ginny.
„Ano. Ví to a snaží se najít způsob, jak ho odtud dostat. Unesli ho včera večer. Myslím, že ti démoni to ještě neví. Možná by bylo dobré, kdybyste jim to řekli vy. Přece jen si myslím, že jste se spřátelili.“ všichni tři vyvalili oči. Opravdu je tohle jejich obávaný profesor lektvarů? „Běžte!“ mávl hůlkou ke dveřím a ty se odemkly. Všichni tři mlčky odešli a namířili si to rovnou k lesu.
„Lali je nejblíže...“ poznamenala Ginny.
„Tak na tři...“ ušklíbla se Herm. „Raz....Dva...Tři!“
„LALI!“ zařvali všichni z plných plic. Lali se ve vzduchu sekla a pohlédla směrem po řevu jejího jména. Zahlédla tři postavy, tak se k nim rozletěla. Kousek před nimi přistála. Po chvíli jí došlo, kdo to je a hned k nim doběhla.
„Nevíte, kde je Harry?!“ vyhrkla hned.
„Bohužel ano...“ zašeptala Herm. Lali už si chtěla oddechnout, ale to jí nebylo dopřáno.
„Unesli ho Smrtijedi, včera večer...“ vzlykla Ginny a sesula se na zem, kde začala neovladatelně brečet. Lali se sekla v pohybu.
***
Harry neví jak dlouho tu zůstal sedět ve tmě. Z jeho zamyšlení ho vytrhl náhlý příval světla. Pohlédl tím směrem. Ve dveřích se objevili dva Smrtijedi, kteří mu kouzlem svázali ruce a popadli ho z obou stran. Vyvlekli ho z jeho cely a doslova dotáhli do kruhového sálu. Uprostřed na trůně sedí Voldemort a okolo něj v kruhu stojí Smrtijedi. Hodili Harryho před nohy Voldemortovi a sami se zařadili do kruhu. Harry se vyškrábal na nohy a vzdorovitě se Voldemortovi zadíval do očí.
„Harry, Harry....“ ušklíbl se. „Tvůj proslov v Prasinkách byl opravdu dojemný!“ začal se ledově smát. Smrtijedi se k němu přidali. S Harrym to ani nehlo a ponechal si kamennou tvář.
„Crucio!“ seslal na něj kletbu. Harry pod náporem klesl na kolena, ale ani necekl. Voldemort s ním neměl slitování a dal do kozla všechnu svou nenávist. Harrymu se zkřivila tvář, ale neuniklo mu ani usyknutí. Po třech minutách se svalil na zem, ale pořád mlčel. Nehodlal mu udělat to potěšení. Kletba trvala ještě dlouho, než ji konečně zrušil.
„Snad si nemyslíš, že mlčením si pomůžeš?“ ušklíbl se. „Dávám ti možnost výběru. Přidáš se ke mně?“
„Nikdy!“ zachrčel Harry a znovu se zvedl na nohy. Voldemortovi se zkřivila tvář vztekem a seslal na Harryho další kletbu. Tentokrát začal létat po sále a narážet do stěn. Stejně jako u mučící kletby nevydal jedinou hlásku. Voldemort mávl hůlkou a skončil znovu u jeho nohou. Tentokrát se vyškrábal jen do kleku. Zlámaná žebra mu větší pohyb nedovolila.
„Tak co? Přidáš se ke mně?“ zasyčel ledově.
„Jak jsem řekl. NIKDY!“ odsekl Harry a okusil další bolestivé kletby. Po půl hodině to Voldemorta přestalo bavit a nechal ho hodit zpátky do kobky. Harry zůstal ležet na kamenné zemi a ani se nepokoušel pohnout. Zlámané kosti ho nepředstavitelně bolely a řezné rány pálily.
