14. kapča
"Krutý..." ušklíbl se a pořádně si Harryho prohlídl. "Aspoň už nejsi tak zakrslý!" rozesmál se.
"Ha-ha! Moc vtipný!" ucedil skrz zaťaté zuby.
"Tak si to tak neber. Mě se zdá, že ta tvoje proměna je i k lepšímu. Si zvykneš..."
"Ale jak jim to vysvětlím? Prostě přijdu dolů a řeknu: ahoj lidi! Hele, asi vás zklamu. Harry Potter nikdy neexistoval! Celou dobu jsem ve skutečnosti Sebastian Snape, syn člověka, kterého jsem nenáviděl. Nevadí vám, že to říkám až teď, že ne?" protočil oči a zabořil hlavu do dlaní.
"To bude v pohodě. Přijmou to, to se neboj. Pokud jsou to tví přátelé, tak určitě. Pokud to nepřijmou a opustí tě, tak je jako přátele brát nemůžeš..."
"Dík Tygi..."
"A jdeme na snídani. Mám hlad!" chytil kamaráda za ruku a už ho táhne s sebou dolů. Harry-Sebastian se začal bránit, že nikam nepůjde. "Stejně na to dneska přijdou, ať chceš nebo ne!" upozornil ho podmračeně.
"Raději později, nežli teď. Mám narozeniny a jak je znám, tak dole budou úplně všichni!" povzdechl si.
"Lepší bude, když jim to řekneš všem najednou, než že si na to přijdou sami..." upozornil ho a pustil jeho ruku. Tygi se vydal do kuchyně sám. Harry-Seb zůstal na místě a zírá mu na záda. Když zmizel za dveřmi kuchyně, tak si povzdechl a sám se vydal za ním. Opatrně vzal za kliku a pomalu začal otevírat dveře. Když je otevřel úplně jeho pohled padl na krásně vyzdobenou kuchyni k oslavě narozenin. Na velkém transparentu se červeným písmem tkví ´Všechno nejlepší Harry!´. Musel se nad tím pousmát.
"Kdo jsi, chlapče?!" zavrčel na něj Moody a namířil proti němu hůlku. Harry se na něj zkoumavě podíval a potom přelétl pohledem zbytek lidí v kuchyni. Jak jsem říkal..jsou zde všichni. Možná až na Gracii a Sašu. Prolétlo mu hlavou. Znovu se podíval na Moodyho. "Kdo jsi, chlapče?" zopakoval svoji otázku. Harry se z místa ani nehnul. Docela ho zabolelo, že ho nikdo kromě Tygiho nepoznal. Sklopil pohled k zemi a pořád zarytě mlčí. Do dveří vešel Saša s dobrou náladou a hned plácl Harryho přes záda.
"Zdar Harry!" zahalekal a jde ke stolu. Na půl cesty se zarazil, otočil se zpátky k Harrymu a stoupl si před něj. "Co to máš na sobě? Nejdeš na Halloween?" pousmál se.
"Hmm..."
"Moment...nejseš nějakej vysokej? Dyť jsem se na tebe vždycky díval dolů..." zarazil se a prohlédl si jeho postavu.
"Hmm..."
"A máš nějaký delší vlasy..."
"Hmm..."
"A černý oči?" pozvedl udiveně obočí.
"Hmm..."
"Co se ti stalo?"
"Hmm..." jeho obvyklou odpověď doprovodilo ukázání na Tygiho. Všechny pohledy se stočily na něj.
"Co já? To je jeho věc! On ať si to řekne!" brání se hned. Do dveří vešly další dvě osoby a zaraženě si prohlédly nastalou situaci, kdy všichni zase zírají na Harryho.
"Proč na něj všichni zíráte?" zeptal se jeden příchozí. Moody stočil hůlku místo na Harryho na něj.
"Co tady děláte a kdo jste?!" zeptal se zamračeně.
"Vy si nikdy nedáte pokoj Moody?" protočila oči Gracie, která s mladým mužem přišla. "Tohle je Arne Trife! Je tady se mnou a rozhodně to není Smrtijed!" obeznámila ho a Moody neochotně sklopil hůlku a znovu se otočil na Harryho.
"Doufám, Harry, že pro tohle máš rozumné vysvětlení!" zamračil se Moody.
"Hmm...." zabručel Harry a ukázal ke krbu, ze kterého právě vyšel Snape. Všichni na něj stočili svůj pohled. Snape se zarazil při pohledu na svého syna.
"Ono už je dneska?" vypadlo z něj.
"Ne. Ono včera bylo dneska a proto je dnes zítra!" ušklíbla se chytře Alicia. Snape protočil oči.
"Já taky netušil, že je dneska dnešek," pípl zničeně Harry.
"Co to má znamenat?!" přidal do hovoru Ron. Arne si Harryho od hlavy k patě prohlédl a začaly mu docházet veškeré souvislosti.
"Dědičné kouzlo?" pozvedl obočí. Harry zaraženě přikývl. "Chápu..."
"Ale my ne!" odsekl Ron.
"Můj pravý otec není James Potter. Harry Potter vlastně nikdy neexistoval....Můj pravý otec je Severus Snape..." vypadlo z něj. V kuchyni nastalo hrobové ticho.
"Si ze mě děláš prdel, ne?!" vyjel na něj Ron a stoupl si před Harryho, který se na něj vyjeveně podíval. "Jak dlouho to víš, co? To jsi to nemohl říct ani svýmu nejlepšímu kamarádovi? Co si jako myslíš? Tomu se fakt jako přátelství říct ani nedá! Nejsem ti dost dobrý, co? A víš co? Já s tebou končím! Se Snapem nechci mít nic společného a zvláště s tebou ne!" vyjel na něj. Harrymu jen spadla čelist. Nezmohl se na jediné slovo. "Pořád chceš být středem pozornosti, nic víc! Myslíš si o sobě bůhví co a přitom nejsi nic! Seš k smíchu!" vyplivl mu do obličeje. Harrymu se vehnaly slzy do očí.
"Úžasné to narozeniny. Lepší jsem snad neměl. Ó počkat. Vlastně měl. Nejlepší byly ty, jak jsem byl zavřený v pokoji 2x2 metry, za oknem mříže a na dveřích asi deset zámků, abych neutekl. Jo..to byly ty nejlepší narozeniny...." začal si broukat pod vousy, otočil se a se stále stejným mumláním odešel do svého pokoje. V kuchyni nastalo absolutní ticho.
"Skvělý! Jste všichni spokojení?!" vypěnil Snape. "Kdybych byl na jeho místě, tak bych se na vás na všechny vykašlal! Dělá pro vás tolik a vy mu takhle oplácíte? Tak to jste teda dobří! To vám všem má ještě zachránit zadek! Kdyby to bylo na mě, tak se po tomhle na vás na všechny vykašlu!" prohlídl si je vražedným pohledem a vydal se rychlým krokem za svým synem.
"RONALDE WEASLEY!" zařvala Moly až se všichni lekly a pozornost se stočila na ni, jak zlostně zahlíží na svého syna. "JAK SI SE OPOVÁŽIL! COPAK JSI SE UŽ DOČISTA POMÁTL? TOHLE JSI DOKONALE PŘEHNAL! VÍŠ JAK JSI MU TÍMHLE UBLÍŽIL? I KDYŽ JE JEHO OTEC NĚKDO JINÝ, TAK JE TO POŘÁD TATÁŽ OSOBA! VŽDYŤ JE TO TVŮJ KAMARÁD!"
"Přestal jím být, když je to Snape!" odsekl. To ale neměl dělat. Moly se naštvala ještě víc. Napřáhla se dala svému nejmladšímu synovi pohlavek. Ten to nečekal a spadl na zem. Nevěřícně se na svou matku podíval.
"Vy se mi líbíte, madam..." pronesl do nastalého ticha Arne. Moly se na něj pousmála a otočila se na své syna.
"Ty se hezky rychle vzpamatuj a Harrymu se omluvíš!" Ron se zvedl na nohy.
"To určitě..." zamumlal a uraženě opustil místnost. Ginny se prodrala skrz všechny přítomné a vytratila se za bratrem.
Už dva dny Harry Potter není mezi námi, ale je zde Sebastian Snape. Většina lidí na ústředí už si na to zvykla, ale občas se ještě někdo přeřekl. Ron se se Sebastianem přestal bavit úplně a i Ginny se mu začala vyhýbat. Hrozně ho to mrzí, ale hodně mu pomáhají právě Hermiona, Tygi, Alicia a ostatní. Mají právě snídani a jako vždy jsou na ní všichni obyvatelé domu, až na dva členy.
"Útočí na Příčnou!" vlítl do kuchyně zadýchaný Kyngsley. "Je to hodně zlý! Je tam hodně Smrtijedů, ale nejen oni. Podařilo se jim nějak zatemnit slunce a je tam požehnaně upírů a vlkodlaci!"
"Já jdu!" zavýskl si Saša a vyskočil na nohy.
"Ne!" stáhl ho Moly zpátky na židli.
"Héj! Od čeho jsem lovec lykanů a upírů, když je na ně ani nemůžu jít! Navíc se o sebe dokážu postarat sám!"
"Tím si nejsem tak jistá!" zamračila se.
"Si myslíte, že když mě odmalička vychovávali pro zabíjení lykanů a upírů, že se o sebe nedokážu postarat? Tak to dík!" zamračil se. "Stejně tam půjdu! Chcete se jich zbavit? Pak tam jdu!"
"A my s ním!" přidala se Miriam, Tamara a Lars.
"Jo...oni se...moment!" zarazil se Saša. "Co to plácám? Ne! Oni nejdou!"
"Nezapomínej, že společně jsem silnější! Víš jak to bylo posledně. Miriam měla kuši, ty dýku a svůj meč, já svou magii a Tamara runy. Společně jsem silnější! Tamara může zase použít to kouzlo na stříbrnou dýku! Tak to bude rychlejší! Pamatuješ?" rozhodil ruce Lars. "My jdeme s tebou, ať se ti to líbí nebo ne..."
"Fajn! Miriam, vem si kuši a co nejvíc šípů. Tamaro, ty začni s ochranýma runama, víš jak jsou náročné..." otočil se na druhou dívku. Ta přikývla a hned začala kouzlit. "Larsi...ty se připravovat nemusíš, jen nezapomeň, jakýže to kouzla na ně působí..." ušklíbl se. Sám si přivolal svůj meč a dýku. Meč si připnul k opasku a dýku si vzal jako vždy do ruky. Nábožně si ji začal prohlížet.
"A jé...už zase..." zaúpěl Lars a protočil oči. Saša dýku pohladil a dal si ji taky do pouzdra na opasku.
"Co je?" pozvedl obočí, když si všiml, jak na něj všichni zírají.
"Raději nic!" ušklíbla se Miriam a pohodila si s kuší. "Jdeme?"
"Jasnačka!" přikývli ti tři.
"Já jdu samo taky! Sice ne na upíry a další havěť...." zarazila se Garcie. "Vlastně...Smrtijedi jsou havěť! Takže jdu taky na havěť..." ušklíbla se a přešla k Sašovi.
"Já jdu samozřejmě také..." přidal se Arne. Tonksová a Remus jen zakroutili hlavou, ale raději nic neřekli.
"Já jdu také!" přidala se hned Hermiona a Alicia.
"Tak a dost! To opravdu ne!" zarazila je zostra Moly.
"Myslím, Moly, že bude potřeba hodně rukou...." ozval se od krbu hlas Brumbála. "Ovšem nedoporučoval bych panu Tripperovi, aby se přidal. Nezapomínejme, že po vás Smrtijedi jdou."
"Fajn..." sedl si zklamaně Tygi zpátky na židli.
"Dávej na sebe pozor Rafaeli. Nechci přijít ještě o tebe..." objala ho Samantha.
"Neboj mami. Nic se mi nestane!" pousmál se a přidal se k ostatním. Sebastian ne jinak. Brumbál dal přenášedlo zvlášť Sašovi a jeho společníkům a zvlášť Gracii a ostatním.
"Miriam, běž okamžitě někam nahoru, stejně i ty Tamaro! Larsi, my jdeme!" rozdal pokyny Saša. Holky okamžitě vyšplhaly na střechy obchodů a běží směrem jakým kluci po zemi. Doběhli až na místo útoku. Zděsili se při pohledu na plno Smrtijedů, lykanů a upírů.
"Zatím tu zůstaň!" ušklíbl se Saša. "Jdu si vystřelit z upírů. Až dám znamení, tak zasáhneš, Larsi, ano?" dal pokyny Saša a otočil se na holky nahoře. hůlkou napsal mlžný vzkaz, co mají dělat. Tamara přikývla a v nejvyšší rychlosti jaké byla schopná vytvořila pro něj runu. Saša se pousmál a se vzpřímenou hlavou a stříbrným mečem vyšel do středu dění. Přesně mezi Řád a Smrtijedy. Členové řádu, kteří ho znají se na něj zděšeně podívali, ale Smrtijedi posměšně. Lykani nebezpečně zavrčeli a někteří se dali raději na ústup. Už se s ním setkali. Upíři se začali vztekat a jejich velitel vyšel vpřed. Sašovi neuniklo, že zde Voldemort není a nejspíš to tu má na povel někdo jiný.
"Ale, ale....náš pan lovec Trevis!" vyplivl nenávistivě.
"Copak, Senrire? Pamatuješ si na naše poslední setkání?" ušklíbl se Saša. Upír nebezpečně zasyčel a stiskl si rameno.
"Moc dobře, Trevisi. Ale buď si jist, že dnes nevyvázneš jen tak!"
"Kdo tady tomu všemu velí?" zeptal se jen tak Saša.
"Já dostal tu poctu!" ušklíbl se Senrir.
"Neříkej? Tak ty máš pod kontrolou i ty tupý zakuklence?" pozvedl obočí. Upír zasyčel a něco si zamumlal. "Pokud se mě snažíš proklít, tak se o to už ani snažit nemusíš! Už jsi zapomněl?"
"Ne...to ne..." ukázal své špičaté tesáky.
"Mám pro tebe návrh...Myslím, že je i celkem fér...Ty určitě nechceš přijít o své upíry a já zase o své lidi. Takže by bylo dobré, kdybychom udělali kompromis. Já proti tobě. Vyhraji-li já, tvoji upíři odtáhnou z této bitvy a ani jednou nezasáhnou. Pokud ty. Tak zase odtud vypadnu já!"
"To je fér..." přisvědčil upír. "Neměl bych sice, ale přijímám tvoji nabídku!"
"Ale nikdo do našeho boje nezasáhne, je ti to jasné? Pokud kdokoliv poruší toto pravidlo, tak se naše domluva ihned ruší a já za sebe neručím!"
"Ale takhle to také není fér. Proměň se v upíra! Upír proti upírovi. Ne člověk proti upírovi!"
"Řekl jsem já proti tobě. Ne já upír!" zasyčel nebezpečně.
"Tak dobrá!" odsekl. Otočil se na upíry za sebou, něco jim řekl a pak se otočil na Smrtijedy. "Vyčkejte. Jen se zbavím toho parazita!" to se na místo přemístily poslední zbytky řádu spolu s Gracií, Hermionou, Arnem a dalšími. "Jsi podlý Trevisi, víš to?" nebezpečně se upírovi zalesklo v očích.
"Já to vím...." ušklíbl se. Senrir zařval a vrhl se proti Sašovi. Ten líně uhnul a mávl mečem. Sekl ho do ramene a upír zasyčel. "Musíš se víc snažit! Pamatuješ přece na minule! Podcenil jsi mě a doplatil na to svěcenou vodou!" pousmál se při té vzpomínce. Senrir zavrčel a vytáhl si z pouzdra svoji černou dýku. Zaútočil s ní proti Sašovi, který přesně tohle čekal. Nikdo se neopovážil pohnout. Všem přišlo, jako by se při tomto boji Saša nudil.
"Goodbey, baby!" ušklíbl se Saša a napřáhl se k smrtelné ráně otcovým mečem.
"Dobře si pamatuju, jak chcípl tvůj otec! To já měl tu čest ho zabít!" začal se smát upír. Saša začal rudnout vzteky. Vždy chtěl svého otce pomstít a nyní má možnost. "To já tě proklel! Vždy jsi věděl, že to byl upír, který zabil tvého otce, ale nikdy jsi nevěděl, kdo to byl! To já! Ode mne máš tu jizvu!" chladně se zasmál. Saša si nevědomky sáhl na jizvu na tváři a doplatil na to. Upír rychle vstal a vzal ze země svoji dýku. Saša si uvědomil svoji chybu a prudce zaútočil na Senrira. Ten to nečekal a jen chabě se začal bránit.
"Vždy jsem se chtěl pomstít!" zasyčel mu do obličeje. "Konečně..." ušklíbl se a setnul Senrirovi hlavu. Hned na to se rozpadl v prach. Saša na chvíli zůstal zírat do země, ale pak se pomalu otočil na ostatní upíry, kteří začali nebezpečně syčet a vrčet.
"Máme dohodu..." pronesl jakoby nic. Pár upírů zavřeštělo, ale všichni roztáhli svoje křídla a odlétli pryč. Lykani ale zůstali a zaútočili ve stejnou chvíli jako Smrtijedi. Saša všechny lykany odlákal stranou k Tamaře, Miriam a Larsovi. Ti se hned dali do svých rolí. Miriam začala vysílat jeden šíp za druhým, Lars používá očarovanou dýku od Tamary a černou magii. Saša zase svůj meč. Tamara v určitých intervalech sesílá ochranné runy a přivolává šípy.