"Pojďte prosím všichni do kuchyně..." pobídl je Brumbál. Přikývli a jeden po druhém se dobelhali do zmíněné místnosti. Kouzlem ji zvětšili, aby se tam vešli a přičarovali několik židlí. Alicia, Arne, Gracie, Saša a další si posedali dál od řádu a začali si tlumeně povídat. Arne se moc do hovoru nezapojuje a Lionel se baví hlavně s Yashi, protože není na společnost moc zvyklý. Z rozhovoru je vytrhly zelené plameny v krbu. Všichni tam stočili svůj pohled. Z krbu vylítla mladá dívka v dost zuboženém stavu. Jen tak tak udržela rovnováhu a dobelhala se bokem, jako by čekala vpád někoho dalšího. Brumbál očividně pochopil, kdo to je.

"Sašo, Rafaeli, mohli byste pomoci dalšímu příchozímu, myslím, že ten už takové štěstí jako tato mladá dáma mít nebude..." poznamenal. "Gracie, Miriam, vy se postarejte o tuto mladou dámu..." pokynul hlavou k Amelii, která se opírá o stěnu. Dvě jmenované k ní přešly a podepřely ji.

"Díky.." zašeptala a pousmála se. Z krbu vylítla další postava. Už jen od pohledu o hodně více zubožená než Amelie. Richi to neustál a padl bolestivě na kolena. Rafael a Saša ho vytáhli na nohy ještě dřív, než odpadl.

"Richard?!" vyvalil oči Rafael nad tím, koho drží.

"Přesně tak.." pousmál se Brumbál. Z krbu jako poslední vyšel Snape.

"Děkuju Vám. I za bratra Vám děkuju..." usmála se na něj Amelie.

"Nemáte zač...." pokývl nepatrně hlavou a posadil se ne své místo.

"Poppy je u Larse. Odneste je tam prosím. Ona už se o ně postará...." podíval se Brumbál na Sašu, Rafaela, Gracii a Miriam. Všichni přikývli a odešli se zraněnými z kuchyně. Nikde se nezdržovali a rovnou se s nimi dostali k Larsovi do pokoje, kde se vytvořila provizorní ošetřovna.

"Panebože!" spráskla ruce, když spatřila zuboženou Amelii a hned na to Richiho. Lars otočil hlavu ke dveřím a oči mu padly na jeho přátele. Sašovi neuniklo, že si hned ruce pořádně schoval pod peřinu. Raději to nechal být a spolu s Rafem uložili Richiho na vedlejší postel. Amelie se s pomocí holek dostala na poslední postel. Poppy hned ty čtyři vyhodila a začala se věnovat Richimu. Ti čtyři se vrátili do kuchyně, kde už řeší zase jinou situaci.

"Pane Coulete! Nepřejte si mě! Vylezte z tý postele a běžte dolů na snídani! Musíte chodit, nebo mi tu ještě zlenošíte! Ještě včera jste chtěl z postele vypadnout a dneska ne?!" vzteká se Poppy nad Larsem, který odmítá vylézt z postele a drží se peřiny jako klíště.

"Chci vylézt, jenže když mi zakazujete si obléct triko, tak nikam nejdu!" protestuje. Richi a Amelie ho z vedlejší postele se zájmem pozorují. Je docela sranda je poslouchat jak se přou. Jsou zde teprve dva dny a ještě se jim pořádně nezacelily rány. Je Poppy nechce pustit z postele.

"Pokud se navlečete do trika, tak bude tlačit na ránu a znovu se vám otevře! Chápete to vůbec?!" vyjela na něj a snaží se mu strhnout peřinu. Lars se zapřel a nepustil.

"JENŽE VY MĚ ASI NECHÁPETE!" zařval na ni. Richi a Amelie se ho lekli. Ani oni dva ještě neviděli jeho ruce a to jsou s ním na pokoji. Tak dobře se je snaží skrýt. I teď, když se pře s ošetřovatelkou o peřinu, je neukázal.

"Co se to tady děje?" strčil do dveří hlavu Saša a se zájmem se podíval na Larse.

"Chce mě dostat z postele, ale já bez trika nikam nejdu!" obeznámil ho se situací.

"To kvůli tvým rukám?" pozvedl obočí a vešel dovnitř.

"Jak ty o tom sakra víš?!" vyjel na něj. Saša věděl, co se stalo s jeho rodiči, ale nevěděl o jizvách.

"Mno...tahle ta.." ukázal na Poppy. "To všem řekla."

"Kurva ženská! To nevíte nic o lékařským tajemství?!" zaúpěl a svezl se zpátky do lehu. Poppy se zamračila.

"Chceš půjčit košili?" nadhodil Saša.

"Tu si obléci můžete..." dovolila Poppy a odešla z místnosti.

"Jo..." přikývl mučedně Lars. Saša na chvíli zmizel z pokoje a vrátil se s kanárkově žlutou košilí. "To snad nemyslíš vážně?!" zeptal se nevěřícně Lars.

"Jinou nemám.." pokrčil rameny a podal košili Larsovi. Ten si povzdechl a odhrnul peřinu. Když už všichni vědí o jeho jizvách, tak to ho tři lidi, kteří je uvidí, nezabijí. Všichni tři se na jeho ruce nevěřícně podívali, ale raději nic neřekli. Lars se oblékl do košile a zapnul ji. Sedl si na postel a podíval se na svoje zjizvené dlaně.

"Ještě rukavice...." povzdechl si a zvedl se z postele. Hned si ale pod náporem bolesti sedl. "Sakra..." zasyčel a postavil se o něco pomaleji. Odešel ke své skříni s věcmi a vyhrabal černé rukavice s ustřiženými prsty. Hned si je natáhl.

"Jdeme?" pozvedl obočí Saša. Lars přikývl a společně odešli do kuchyně. Jen co vešli, stočily se na ně pohledy všech přítomných. Na Larse hlavně lítostivých. Naštvaně zatnul ruce v pěst a sedl si do vzdálenějšího koutu stolu. Samantha před něj okamžitě postavila talíř se snídaní. Pomalu začal jíst, ale pořád na něj několik lidí hází lítostivé pohledy. Naštval se a praštil s příborem.

"Co vám sakra je?!" vyjel podrážděně. Sebastian zvedl pohled od své snídaně.

"Mě je všechno jedno..." poznamenal jen.

"Aspoň někomu!" povzdechl si. "Ty lítostivý pohledy si nechte pro někoho jinýho!" odsekl a vrátil se ke své snídani.

"Možná bych tě těch jizev mohl zbavit..." pronesl do zaraženého ticha Snape starší. Lars se na něj udiveně podíval.

"To jako fakt?" zeptal se s nadějí v hlase. Snape pouze krátce přikývl.

"Sám jsem se jich párkrát zbavoval..." zašeptal si pro sebe. Sebastianovi to ale neušlo a vyvalil na svého otce oči.

"A o co jde? Lektvar? Nebo něco jiného?"

"Lektvar a poté mast...Akorát potřebuji vědět rozsah zranění..." svraštil obočí.

"Dobře..." přikývl Lars a zvedl se ze židle. "Pokud možno někde jinde..."

"Si myslíš, že bychom tě okoukali?" ušklíbl se hnusně Ron, který až doteď mlčel. Lars se na něj nevěřícně podíval.

"Promiň, ale to je moje věc!" zasyčel nebezpečně. Ron si jen odfrkl.

"Všichni jste stejní jako on..." ukázal na Sebastiana. "Myslíte si, že se všechno točí jen kolem vás a nic víc!" ušklíbl se. "Beztak se ti nestalo nic tak hroznýho, co by stálo za pozornost a jenom všechno zveličuješ!" protočil oči. Lars vypěnil, chytil Rona pod krkem a přitiskl ho na stěnu.

"Sám ani nevíš, jaký máš štěstí, když máš rodinu!" zasyčel mu nebezpečně do obličeje. Nikdo se neodvážil ani promluvit. Moly si dala zděšeně ruku před pusu. "Si myslíš, že je to samozřejmost? Mít rodinu? Ne...Mou rodinu si vzal oheň! Skoro si vzal i mě! Škoda že to neudělal!" zakroutil hlavou. "Máš hrozný štěstí, že máš tak skvělé rodiče a sourozence! A ty to bereš jako že tu budou pořád? Ne...co bys dělal, kdybys o ně přišel, co?!"

"Seš blázen!" ušklíbl se Ron a chytil Larsovu ruku ve snaze strhnout si ji z krku, ale nepovedlo se mu to.

"Jo? Myslíš? Tak fajn....jsem teda blázen proto, že mi uhořeli rodiče a já sám málem uhořel! A ty jsi ten nejlepší na světě, protože dokážeš jedině ubližovat!"

"Myslíš, že ti to budu věřit?" snažil se zasmát Ron, ale stisk na jeho krku mu to nedovolil. "Mám spíš pocit, že se snažíš být středem pozornosti a něco si si vymyslel. Beztak tě rodiče hodili do děcáku a ty si jen snažíš teď něco dokázat!" Lars ho pustil a Ron tvrdě dopadl na zem. Lars začal pěnit vzteky a strhl ze sebe naštvaně košili a rukavice. Rozpřáhl ruce a nebezpečně se na Rona podíval. Několik lidí si dalo zděšeně ruku před pusu, když spatřili seškvařenou kůži a jizvy.

"Pořád si myslíš, že si něco vymýšlím?!" zasyčel nebezpečně. "Měl by jsi si vážit toho co máš!" Ron si odfrkl.

"Rodinu má každý!" pronesl do ticha.

"Možná jsi si toho nevšiml, ale většina lidí, co je tady, ne!" zašeptal nebezpečně. V kuchyni zavládlo hrobové ticho. Rafael se zabořil více do židle a zahleděl se do plamene svíčky. Ten se zatřepotal.

"Utekl nám...zachránil se před plameny..." zašeptal plamínek. Rafael zděšeně vyvalil oči. "Měl jít s námi....nyní nás ničí..." šeptá plamínek dál. Rafael zděšeně ukázal na plamínek svíčky.

"Ono to mluví..." zašeptal vyvedený z míry. Lars po něm šlehl pohledem a vzal si ze země rukavice a košili. Hned na to opustil místnost. Rafael si povzdechl a zvedl se ze židle. Na chvíli se zastavil nad ležícím Ronem a zamyšleně si ho prohlédl. Zvedl ruku a luskl prsty. Od jeho prstů vylétl jiskřička ohně a namířila si to na Ronův obličej. Ten se lekl a chtěl hlavou uhnout dozadu, ale praštil se o kamennou podlahu. Ohnivá jiskřička mu vlétla do obličeje a nepříjemně ho zahřála. Nic jiného se nestalo.

"Ty!" zasyčel nebezpečně Ron a chytil si naražené místo na hlavě.

"Co já?" pozvedl obočí. "Ani jsem se tě nedotkl. Můžeš si za to sám!" ušklíbl se a odešel za Larsem. Ron se naštvaně zvedl ze země a všichni se na něj nebezpečně podívali.

"RONALDE WEASLEY!" zařvala nepříčetně jeho máma. Ron se na ni vyjeveně podíval. "JAK SI TO PŘEDSTAVUJEŠ?! TAKHLE JSEM TĚ NEVYCHOVALA! NEJDŘÍV SEBASTIAN A TEĎ LARS! CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ, TY ZMETKU MALÁ?!" je celá rudá a stojí před svým nejmladším synem. "TEĎ HEZKY PŮJDEŠ A OMLUVÍŠ SE!"

"To určitě..." odfrkl si. Přilítla mu ale facka.

"Po kom proboha jsi?" kroutí hlavou.

"Po Percym..." ozvalo se dvojhlasně od dvojčat. Moly se na ně naštvaně podívala. Dvojčata si vyměnila pohled a zajeli více pod stůl.

"Takhle se chovat nebudeš, je ti to jasné?! Teď se kliď do svého pokoje!" ukázala rozzuřeně na dveře a naštvaný Ron odešel. Následovala ho i jeho jediná sestra Ginny.

*****

Rafael opatrně zaklepal na dveře pokoje, kam se schoval Lars. Chvíli se nikdo neozval, tak zaklepal znovu. Lars si vevnitř povzdechl a vyzval ho dovnitř. Rafael potichu vešel a zavřel za sebou. Sedl si do jednoho volného křesla, ale nic neřekl.

"Co chceš?" zeptal se stroze Lars.

"Víš, že ani nevím?" pozvedl obočí Rafael. "Možná se usmířit? Já ani vlastně nevím, proč se nemáme zrovna v oblibě..." pokrčil rameny.

"Ovládáš oheň.." uhnul pohledem Lars.

"Ty víš, že já za to nemůžu...neudělej stejnou chybu jako jsem udělal já. Odsoudil jsem svoji mámu, že může za nemoc Ciary a to byla pěkná blbost..."

"Já vím...jen si nemůžu prostě pomoct!" rozhodil ruce Lars a povzdechl si. "Jsem prostě takový..."

"A já tě chápu. Kdyby se mi stalo to co tobě, tak...nevím..."

"Dlouho jsem se z toho vzpamatovával..." začal mluvit Lars o minulosti. "Jako bych začal prostě bláznit! Nevystál jsem ani plamínek svíčky! Vždycky jsem ji udusil a zničil knot, aby už nevzplála. Prostě jsem v tom plameni viděl umírat rodiče! Já...ať byl zapálený jakýkoliv oheň, zničil jsem ho. Viděl jsem totiž, jak se rozlézá dál a jak tráví všechno okolo. Začal jsem cítit svoje spáleniny. Slyšel jsem v hlavě otcův a mámin křik!" dal si hlavu do dlaní. "Začal jsem z toho bláznit, což poznala i moje teta, u který jsem vyrůstal. Chodil jsem k psychiatrovi na sezení!" přiznal se. Rafael sklopil pohled. "Tři roky...dlouhý tři roky, jsem tam musel chodit. A nezbavovali mě jen mé posedlosti ničit oheň...ale snažili se mě zbavit i posedlosti být nejlepší. Byl jsem přesvědčený, že aspoň tímhle musím udělat radost mým mrtvým rodičům. Chtěl jsem, aby na mě mohli být pyšní, i když jsem věděl, že dělám největší blbost na světě! Bylo to prostě silnější, než jsem byl já sám! Nevím proč, ale prostě jsem musel být nejlepší. To se mi taky dařilo, ale na úkor toho, že jsem ztratil i tu hrstku přátel, co jsem měl. Zavřel jsem se v pokoji a nevylezl z něj, dokud jsem všechno neuměl jako básničku! Klidně i večer jsem studoval a nespal. Učení byla moje posedlost, stejně jako ničení a nenávist ohně. Tři roky mě to odnaučovali. Tři roky se to ve mně snažili potlačit!" zakroutil zničeně hlavou. "Už jsem si myslel, že jsem normální, ale nejsem! Pořád mám to nutkání, zhasnout veškerý oheň! A ty jsi elementál ohně. Ovládáš ho a..dalo by se říct, že ty jsi oheň! A někde ve mně mi hlásek našeptává, že právě elementál mohl ten oheň zastavit nebo zrovna tak ho na nás poslat..."

"Já ani nevím, jak jsem se k té schopnosti dostal.." přiznal se Rafael. Lars na něj upřel svůj pohled. "Máma mudla. Otce moc neznám, ale vím že on v rodu neměl nikdy žádného elementála ohně. On sám ho nedokázal ovládat. Občas mě to štve..." pousmál se. "Občas si říkám, že by bylo lepší, kdybych jím nebyl. Stačí, abych měl nějaký hodně velký emocionální výkyv a je to v háji. Oheň ze mě sám vzejde a ani nevím jak," rozhodil ruce. "Párkrát jsem už uvažoval, že bych tuhle svoji moc nechal svázat kouzlem..."

"Vždyť je to velký dar...být elementálem....to není jen tak někdo..."

"Já vím. Ale pokud to bude znamenat přátelství mezi námi, tak to klidně udělám. Už vím, co ti oheň udělal a bojím se ti podívat jen do očí, protože ta svíčka dole v kuchyni ke mně začala mluvit! Začal jsem těm plamenům rozumět.."

"Pokročilé stádium tvé moci.."

"Jo. Ale zděsil jsem se, co ten oheň řekl. Raději to nechtěj ani vědět...Možná asi bude lepší nechat tu moc spoutat. Aspoň tady v domě bude o jednu nevraživost míň..." pousmál se.

"Tak to se opovaž! Kvůli mně přece nepřijdeš o tak velký dar!"

"Klidně..." pokrčil rameny Rafael.

"Ani náhodou! To se raději s tím nějak vyrovnám. Oheň je tvou součástí. Toho se nevzdávej! Vlastně...je už i jistou součástí mě..." povzdechl si Lars. "Přátelé?" napřáhl k Rafaelovi ruku.

"Přátelé.." přijal Rafael.

****

"Ten Ron mě vždycky dokáže tak naštvat!" stěžuje si Alicia.

"Tak to máš blbý!" ušklíbl se Arne.

"Ty bys taky mohl někdy dát najevo aspoň trochu citu! Přijde mi, že jsi necitelný jako pařez!" zamračila se. Arne pozvedl obočí.

"To je víc než pravděpodobné!" poznamenal a odešel z kuchyně. Alicia si odfrkla.

"Jak já ho nemám ráda!" ulevila si.

"A koho máš nyní na mysli?" pousmál se pobaveně Tygi. Nálada v kuchyni se aspoň trochu uklidnila. Snape po odchodu Larse zmizel v krbu.

"Oba!" pokrčila rameny.

"Mě spíš přijde, že jen Rona..." popichuje ji. Alicia protočila oči.

"Vždyť Arne je úplně stejný! Vůbec žádný cit v něm není! Je ledový jak...ani nebudu říkat co, protože se s ním snad nic srovnat nedá!" odsekla a založila si ruce na prsou.

"Ale no tak Alicio..." ušklíbla se Tamara. Alicia protočila oči a raději urychleně opustila kuchyni. Miriam s Tamarou a Hermionou se nad jejím útěkem rozesmály.

"Ta Alicia s Arnem něco má?" zeptala se se zájmem Yashi, která ještě moc neví, jak to tam mezi nimi chodí. Lionel se k nim také nahnul, aby lépe slyšel.

"To ne...." pousmál se Tygi. "Ale já znám Aliciu moc dobře na to, abych nepoznal, že se jí někdo líbí!" ušklíbl se zlomyslně. Lionel nad ním jen zakroutil hlavou.

"Kam jsem se to zase dostal..." pousmál se a odešel do svého pokoje, který má spolu s Arnem a později s nimi bude i Richi.