21. kapča
"Opravdu si myslíte, že je to dobrý nápad?" zeptala se Brumbála nejistě Moly.
"Myslím, že pan Trevis moc dobře ví, co dělá..." přikývl pomalu.
"Ten určitě!" odfrkl si potichu Ron a spolu se svou sestrou opustil kuchyni. Jako vždy se vytratili někde v domě. Zanedlouho se Saša s Hermionou vrátili do kuchyně spolu se svými věcmi.
"Připravená?" otočil se na ni.
"Můžu se ještě rozloučit? Přeci jen nevím, jak dlouho je neuvidím...." zeptala se ho tiše. Saša pouze přikývl a opřel se o stěnu u dveří. Hermiona přešla ke svým přátelům a jednoho po druhém objala. Dokonce se nechal obejmout i Arne.
"Zázrak!" prohlásila Alicia, když to viděla. Arne se jen ušklíbl, ale nijak to nekomentoval. Hermiona se ještě rozloučila s členy řádu a Moly ji pořádně objala.
"Dávej na sebe pozor, holka, ano?" pohladila ji po vlasech.
"Nebojte se, paní Weasleyová." Pousmála se a otočila se na Sašu. "Ty se nerozloučíš? Kdo ví, jak dlouho své přátele neuvidíš..." vypadlo z ní zaraženě, když pořád stojí na stejném místě opřený o stěnu. Saša pouze pokrčil rameny a pobral svoje věci. Kývl všem hlavou na rozloučenou a podal Hermioně prázdnou starou plechovku.
"Přenášedlo..." vysvětlil jí. Přikývla a chytila se. Saša napočítal do tří a následně pocítili známé škubnutí. Svět se s nimi zatočil a tvrdě dopadli na hliněnou udusanou půdu. Saša pomohl Hermioně na nohy a zahleděl se na dům před nimi. Už dlouho tady nebyl.
"To je dům po tvém otci?" zeptala se ho nejistě.
"Tady vždy žil rod Trevisů..." oznámil jí potichu. "V prvním patře najdeš jídelnu, obývací pokoj, koupelnu a knihovnu. V druhém patře jsou obytné pokoje, každý má svou koupelnu, a ve třetím je jen jeden pokoj. Ten je můj, takže kdyby jsi mě hledala...." nepatrně se pousmál. "Ve sklepení je kuchyně, přesně pod jídelnou. Pak tam najdeš laboratoř a tělocvičnu. Dál po schodech dolů nechoď. Věř mi, že nechceš vědět, co tam je..." Hermiona vytřeštila oči a nevěřícně se na něj podívala. Saša jí pohlédl do nejistých očí. "Vždyť víš, že náš rod loví upíry a lykany..." pokrčil rameny a vydal se ke schodům na terasu a následně ke vchodovým dveřím. Otevřel je a podržel Hermioně, aby mohla vejít. Zdráhavě vešla do starého domu a rozhlédla se. Už od pohledu poznala, že dům je jistě hodně starý, ale pořád dobře udržovaný.
"Pane Trevisi!" objevil se před ním s tichým puk starší domácí skřítek. "Vítejte opět doma, pane Trevisi!" hluboce se poklonil.
"Díky, Line. Tohle je Hermiona. Bude tu teď se mnou nějakou dobu bydlet. Mohl by jsi jí ukázat její nový pokoj?" pozvedl obočí.
"Lin se o mladou slečnu velice rád postará!" poklonil se a otočil se na Hermionu. "Následujte mne, slečno..." vyzval ji s úklonou.
"Říkej mi prosím Hermiono." Oslovila přívětivě skřítka.
"To je ale nezdvořilé, slečno." Zakroutil skřítek hlavou. Hermiona si povzdechla.
"Tak jí říkej slečno Hermiono!" ušklíbl se Saša a zmizel na schodech do vyšších pater.
"Dobrá. Následujte mne, slečno Hermiono." Znovu se poklonil a vydal se ke schodům do patra. Raději ho hned následuje. Skřítek ji zavedl do útulného pokoje laděného do meruňkové barvy. Nábytek je vyřezávaný ze dřeva a velice složitě zdobený. Naproti oknu je velká postel s nebesy a celkově je pokoj zařízen vkusně a zároveň prostě. "Vaše věci jsou už uložené ve skříních, slečno Hermiono..." oznámil jí Lin a na důkaz jeho slov otevřel velkou skříň na vyřezávaných nohách, představujících vlkodlačí tlapy.
"Děkuji ti, Line." Pousmála se na skřítka a přešla k oknu. Pohled jí padl na kryptu kus od domu. Vytřeštila oči. "L-Line?" oslovila nejistě skřítka.
"Ano, slečno Hermiono?" přešel k ní.
"Co je to?" ukázala na kryptu.
"To je hrobka rodu Trevisů. Jsou zde pohřbeni všichni předci mladého pána. I jeho otec a mrtvá přítelkyně."
"Přítelkyně?" zeptala se ho vyjeveně.
"To neměl Lin říkat! Ne! Neměl!" začal skřítek mlátit hlavou o stěnu.
"Ne!" chytila ho Hermiona. "Ublížíš si. Neudělal jsi nic špatného. To já se neměla ptát." Usmála se smířlivě.
"Lin raději půjde, slečno Hermiono." Poklonil se a s tichým puk zmizel. Hermioniny oči se znovu upřely na starou kryptu s velkým křížem na střeše. Nevěděla jsem, že Saša měl přítelkyni. Navíc, že zemřela.... Povzdechla si a začala prohledávat pokoj, aby zjistila, kde co je. Nejvíce ji zarazil prázdný zdobený rám na stěně. Snažila se najít cokoliv, co by jí napovědělo původ toho rámu, ale nic nenašla. Obyvatel obrazu nejspíš někam odešel. Vyrušilo ji až zaklepání na dveře. Do pokoje vešel Saša.
"Chceš si to tu projít, aby ses tady vyznala?" zeptal se jí s pozvednutým obočím. Hermiona mlčky přikývla a vyšla za ním na chodbu. "Ten obraz u tebe v pokoji. Nelekni se potom. Obývá ho většinou moje matka." Upozornil ji klidným hlasem a sešli společně do prvního patra. "Tohle je jídelna. Nediv se tomu kruhovému stolu. Účelem je, aby nikdo neseděl v čele. Všichni si jsou rovni..." vysvětlil jí a z chladné místnosti odešli do přívětivě vyhlížejícího obývacího pokoje. Naproti velkému krbu jsou dvě malé pohodlně vyhlížející pohovky s malým stolkem. Po stěnách visí různé obrazy, které si Hermionu se zájmem prohlíží. Nad krbem je největší z nich a nespouští z Hermiony své jasně modré oči. Na levé straně obývacího pokoje jsou šachy s křesly a pár polic s různými věcmi. Na druhé straně prosklené skříně s vystavenými dýkami, meči a dalšími zbraněmi. Dále na zemi našla roztaženou zvířecí kůži. Vytřeštěně se na ni podívala.
"Neboj se. Není to lykaní kůže, pokud si to myslíš. Je z medvěda. Ale tak trochu začarovaná, aby byla jemná a ne drsná jako ve skutečnosti..." mrkla na ni jedna starší žena z blízkého obrazu.
"Ou..." vypadlo z Hermiony zaraženě.
"To je moje babička z tátovy strany. Paní Trevisová...Babi a i všichni ostatní, tohle je Hermiona Grangerová. Je to, dá se říct, kamarádka. Má stejnej problém jako já. Prokleli ji upíři. Budu Herm učit, jak to prokletí ovládat. Doufám, že s ní budete vycházet!" přelétl očima přes všechny obrazy. Hermiona se křečovitě usmála.
"Nemusíš se bát, holka. Tady tě nikdo neukousne..." usmála se na ni mladá žena ze stejného obrazu, jako je Sašova babička. Nejspíš tam teď přišla. Má nádherné dlouhé kaštanové vlasy a úplně stejné oči, jako Saša. Hermiona tak poznala, že to bude určitě jeho máma. "Poznala jsi to dobře. Jsem Sašova matka. Mé jméno je Alexie."
"Dlouho jsi zde nebyl, Sašo. Už jsem si myslel, že se ani nevrátíš!" zavrčel muž z obrazu nad krbem.
"To je zakladatel našeho rodu," sykl tiše k Hermioně. "Byl jsem dlouho na cestách. Potkal jsem pár lidí a pomáhal jim s lykany a upíry. Poslední dobou si nějak moc dovolují." Muž na obraze se jen víc zamračil. "Raději půjdeme..." vzal Hermionu za rameno a odvedl ji z obývacího pokoje pryč. "Varuju tě. Moc se tam nezdržuj! Dethor Trevis, nejstarší z nás, nemá rád cizí lidi v tomto domě."
"Chápu. Ale...co když mi vleze do pokoje?" zeptala se nejistě.
"To už je horší. Veškeré obrazy v tomto domě jsou přidělány kouzly trvalého přilnutí. Není šance sundat rám ve tvém pokoji. Ale Dethor se zdržuje jen na svém obraze, pokud si dobře vzpomínám. Přinejhorším mě zavolej. Já už se to pokusím nějak vyřešit."
"Ty jsi vyrůstal v tomto domě?" zeptala se nejistě.
"Ano. Ale od...." zarazil se. "Už rok jsem tady nebyl...." zamumlal. "Omluv mě. Projdi si to tady sama, prosím..." vyšel rychlým krokem z domu. Hermiona se nejistě podívala kolem sebe. Vešla do prostorné knihovny, která by se mohla měřit i s tou Bradavickou.
"Moc si tady nezvykej!" ozvalo se z obrazu napravo ode dveří. Hermiona se tam polekaně otočila. Dethor Trevis ji propaluje svýma očima. "Co jsi zač?!" prskl.
"Hermiona Grangerová..." pípla.
"Nikdy jsem o žádným rodě Grangerů neslyšel!"
"Já...mí rodiče jsou mudlové." Sklopila oči k zemi. Dethor si jen odfrkl.
"Ale to vůbec nevadí!" objevila se na obraze postava jakési postarší ženy. "Když už ti nepadla do oka, tak ji aspoň nech napokoji..." pohladila ho ona žena po rameni. Dethor si jen odfrkl a odešel.
"Děkuji," pousmála se nejistě Hermiona.
"Nemáš zač. Je to můj manžel, takže já jsem skoro jediná na koho on dá," mrkla na ni spiklenecky. "Jaké knížky se ti nejvíce líbí? Mohla bych ti ukázat správný směr, kde máš hledat."
"Já sama nevím...Je mi divné takhle sem vpadnout. Saša sice říkal, že to bude v pořádku, ale mám pocit, že zde nejsem vítána..."
"Ale holka! Jsi zde vítána! Jen...musíš dát Dethorovi čas. Musí si to v té své duté hlavě urovnat." Usmála se postarší žena a posadila se do křesla namalovaného na obraze.
"Nevěděla jsem, že Saša už nemá nikoho...." odvážila se navázat rozhovor.
"Ano...je to smutné, ale Saša je poslední z našeho rodu. Jeho matka zemřela při porodu a zná ji jen díky obrazu. A Daniela, to je Sašův otec, zabili upíři...Nikoho jiného už nemá. Ale teď má tebe. Ten kluk to nikdy v životě neměl lehké. Podle mne je toho na něj moc. Dethor v něj má moc velké nároky. Sice mu dává podporu Alexie, ale to není to pravé. Větší podporou je, když tě někdo vezme do náruče a pevně tě sevře a řekne, jsem tady, když potřebuješ." Zakroutila smutně hlavou. "On už nikoho takového nemá. A nejhorší ránou byla smrt Kary..."
"Kara? Kdo je Kara?" zeptala se Hermiona se slzami na krajíčku, protože tohle netušila.
"Dívka, kterou nadevše miloval. Znal ji od svých dvanácti let. Nikdy ji nepřestal milovat. Kara je už rok po smrti a je pohřbená právě v hrobce naší rodiny..."
"Bavíte se dobře?!" ozval se ostrý hlas ode dveří. Hermiona se zděšeně otočila na Sašu, který se naštvaně opírá o rám dveří. "Ts..." zakroutil nevěřícně hlavou. "Musíte se tady bavit o mým zasraným životě?!" vyjel na ně a naštvaně odešel do svého pokoje, kde za sebou práskl dveřmi.
"Myslím, že teď bude lepší se mu klidit z cesty..." poznamenala nejistě nejstarší žena z rodu Trevisů. "Přehnala jsem to..." povzdechla si.
"To já. Neměla jsem se ptát. Vždycky všechno pokazím...." po tvářích se jí začaly řinout slzy.
*
"Lepšíš se, Sebastiane. To je velice dobře!" ušklíbl se na něj Arne, když skončil jejich další hodinu.
"Dík..." vrátil mu škleb a odešel z místnosti. Narazil ale na svého otce. "Ahoj..." pousmál se nejistě.
"Vezmu tě na Snape manor..." oznámil mu vážným hlasem.
"Tam už jsi mě jednou vzal." Namítl zmatený Seb.
"To je sice pravda, ale jen jsme ti zařídili tvůj pokoj. Měl by jsi něco vidět...." pousmál se nepatrně. "Pojď!" vyzval ho a podal mu přenášedlo. Severus napočítal do tří a společně se přenesli pryč. Sebastian to neustál a tvrdě dopadl na zem. Jeho otec se ušklíbl a pomohl mu na nohy. Společně prošli přes velkou zahradu k rozlehlému panství Snapeů. Severus zavedl svého syna do jedné chodby a dovedl ho do jednoho z pokojů.
"Co je to za pokoj?" zeptal se ho zmateně.
"To jsou mé komnaty..." ušklíbl se.
"A proč mě vedeš zrovna sem?" zeptal se zmateněji než předtím.
"Uvidíš..." ušklíbl se a vstoupil dovnitř. Sebastian ho ihned následoval.
"Sebastiane!" ozval se nadšený ženský hlas. Sebastian se poplašeně otočil za jejím původcem a zůstal s vyvalenýma očima stát. Na stěně před ním se tkví obraz v životní velikosti. To by ještě nebylo tak zvláštní, jako postava vyobrazená na něm.
"Mami..." zašeptal s vytřeštěnýma očima a přešel k obrazu blíž.
"Ano, jsem to já, drahoušku..." usmívá se na něj ryšavá žena. "Tolik jsem si přála tě vidět..." Sebastian k ní pokročil ještě blíž. Po tváři mu stéká jedna slza. "Neplač zlato..."
"Nemůžu tomu uvěřit. Jak je tohle možný...proč jsi mi potom psala ten dopis? A proč jsi ho psala i tátovi?" Lily se na něj vřele usmála.
"Chtěla jsem, aby jsi to věděl přímo ode mne a to by šlo velice těžko, když je můj obraz pouze zde a pochybuji, že tehdy by jsi někam se Severusem šel dobrovolně. A i kdyby ti to řekl on, tak by jsi mu nevěřil."
"A proč ten dopis pro něj? Proč jsi mu to neřekla sama, když můžeš?" zakroutil nevěřícně hlavou.
"Chtěla jsem, aby to věděl jen tehdy, budeš-li to chtít ty sám." Znovu se usmála. "Musíš mi toho tolik o sobě říct...."
"Chybíš mi mami..." řekl tiše a natáhl k ní ruku. Po tvářích mu tiše stékají slzy. Severus stojí opodál a sleduje je.
"Teď, když budeš cokoliv potřebovat, tak za mnou klidně můžeš přijít...."
"Pokud mi to táta dovolí..." ušklíbl se a dal si ruku podél těla.
"No teda!" ozvala se uraženě Lily a následně se rozesmála. Sebastian a Severus se k ní přidali.
*
Saša se u večeře neobjevil a Hermiona začala mít strach, že to přepískla a teď s ní nějakou dobu nepromluví jediné slovo. Moc toho nesnědla a vrátila se do svého pokoje. Oči jí hned padly na obraz, kde je Alexie Trevisová.
"Tak tady jsi. Chutnala ti večeře?" usmála se na ni smutně.
"Moc jsem nejedla. Ublížila jsem Sašovi. Neměla jsem se o něm bavit za jeho zády!"
"Marika mi o tom řekla."
"Marika?" zeptala se zmateně.
"Ta se kterou jsi se bavila o Sašovi a Kaře." Pousmála se. Hermiona přikývla, že už chápe. "Je to pro něj velice bolestivé. Chci tě požádat, aby jsi tohle téma před ním moc neotevírala. Až bude chtít on sám o tom mluvit, tak o tom mluvte. Je to zvláštní člověk a ve svém jádru velice citlivý, i když to občas není vidět. Hodně se přetvařuje a když toho je moc, tak jednoduše vybuchne. Jak ti jistě řekla Marika, je toho na něj moc, a je na to všechno sám."
"Chápu. Už neudělám takovou chybu. Byla to hloupost..." sklopila oči k zemi a posadila se na postel.
"Každý děláme chyby, ať už velké či malé." Usmála se povzbudivě. "Věř, že zítra bude líp. A vím jistě, že ty mu pomůžeš tohle všechno aspoň trochu překonat."
"Když já ani nevím s čím mu mám pomoct! I Lars, jeden kamarád, mi řekl, že mu mám pomoct, ale já nevím jak a ani nevím s čím!" po tvářích se jí začaly řinout slzy.
"Neplač holka. Však ty na to přijdeš. Řeknu ti jen jedno. Je to spjato s jeho první přeměnou..." smutně se usmála a odešla z obrazu. Co se ti jen mohlo stát, Sašo? Povzdechla si a převlékla se do pyžama. Hned na to se zabalila do teplých peřin a ponořila se do říše snů.