5. kapča
"A co se ti vlastně stalo?" zeptal se po chvíli Ron a pozoruje Tygiho. Ten na něj stočil pohled a zadíval se mu do očí. Ron to nevydržel a pohledem uhnul.
"Nechci o tom mluvit!" zašeptal a odvrátil od nich pohled. Ron se už nadechoval, že něco řekne, ale předběhla ho Hermiona.
"A my to naprosto chápeme!" hodila po zrzkovi vražedný pohled. Ginny nad ním jen zakroutila hlavou, Harry zase nevnímá a dvojčata si začali něco šuškat. Alicie dala svému kamarádovi kuru na rameno a zkoumavě si ho začala prohlížet.
"Co je?" zeptal se jí po chvíli, když ho její pohled otravuje.
"Nic!" ušklíbla se a dala z něj ruku dolů. Tygi pozvedl obočí nad jejím šklebem.
"Hele, nepraštili tě Smrtijedi jen tak náhodou do hlavy?" pousmál se.
"Jo tak to nevim, ale stejně by se zbytečně namáhali. Mě už se nerozsvítí."
"Já měl spíš na mysli, že se ti zhaslo!" ušklíbl se škodolibě.
"Ty...Ty...!" nemůže najít slov. Tygi se vymrštil na nohy a utekl před napřaženou rukou Alicii. Chtěla mu dát jen malý pohlavek, ale nepovedlo se jí to.
"Je to opravdu špatné. Ani souvislou větu už neřekne!" začal se jí smát. Jeho smích doprovází jemné vrčení, které nejprve Herm a spol vyděsilo, ale pak jim došlo, že v tom není nic nebezpečeného. Alicie si dala ruce v bok a hrábla po nejbližším polštáři. Hned jak ho vzala do ruky, mrštila ho po Tygim. Ten se jen ladně vyhnul a polštář jí hodil velkou rychlostí zpátky. Alicia se nestihla vyhnout a polštář ji trefil přímo do hrudi. Alicii se nebezpečně zalesklo v očích a chvíli jen stojí na místě. Tygi pozvedl obočí. Jen co to udělal už proti němu začaly lítat všechny polštáře v dosahu jejích rukou. Některými se do něj trefila, ale opravdu jen výjimečně. Tygi jí je začal házet nazpátek a občas se trefil i do někoho jiného. Oni si to ale nenechali líbit a do polštářové bitky se přidali také. Jen Harry pořád nepřítomně sedí na jedné židli v rohu. Alicia si toho všimla a všechny zastavila.
"Podívejte. Něco s ním je..." ukázala na chlapce v rohu. Vzala do ruky malý polštářek a jemně ho po něm hodila. Harry trhl hlavou a pohled mu padl na sedm lidí jeho věku.
"Co se děje, Harry? Jsi pořád zamyšlený a mimo. Nám to můžeš říct...." přešla k němu Hermiona a Ginny.
"Jednou se to dozvíte..." povzdechl si. A už brzy. Šestnáct mi je za čtrnáct dní. Prolétlo mu hlavou a odešel z místnosti. Všichni se za ním zaraženě podívali. Harry se zavřel ve svém a Ronově pokoji. Začal přecházet sem a tam po místnosti. Jeho pohled po chvíli padl na kufr. Chvíli ho hypnotizoval, ale pak k němu přešel a vyhrabal dopis od jeho matky. Sedl si s ním na postel a znovu si ho několikrát přečetl. To přece nemůže být pravda! Určitě si ze mě jen někdo dělá srandu! Ach, Siriusi...proč tu nejsi, abys mi pomohl a poradil? Po tváři mu stekla jedna osamocená slza. Možná by mi mohl pomoct Tygi! Uvědomil si. Je také jiný, sice o tom nechce mluvit, ale on by mohl pochopit, jak mi je a možná i poradit! Pousmál se. Ale to až zítra. Zítra za ním zajdu...
****
Bělovlasý mladík se slunečními brýlemi se sám prochází zasluněnou ulicí a přemýšlí. Opět přemýšlí, proč musí být jiný jak ostatní a proč ho nikdy nemohou přijmout mezi sebe. Amelie, proč tu nejsi... Povzdechl si a rozhlédl se po ulici. Z přemýšlení ho vytrhlo zvonění mobilního telefonu. Chvíli to nechal být, protože zrovna nemá náladu na rozhovor. Když ale nepřestával zvonit, tak ho s povzdechem vytáhl z kapsy a podíval se na displej. Musel se pousmát. Amelie...
"Ahoj bráško!" zahalasila do mobilu, když ho konečně zvedl.
"Ahoj Amelie..." pousmál se.
"Proč jsi to tak dlouho nebral? Neříkej mi, že jsi zase nad učením! Vždyť ti z toho jednou hrábne!" poučila ho se smíchem.
"Nech si to Amy!" musel se zasmát. Tohle mu říká pokaždé, když mu volá. "Potřebovala jsi něco?"
"To musím něco potřebovat, abych mohla zavolat svému bráškovi? Ne nepotřebuju. Jen jsem měla pocit, že potřebuješ s někým mluvit..."
"Teď jsi na to kápla. Zrovna jsem nad tebou přemýšlel, když jsi mi začala volat."
"Vidíš, jak jsem dobrá? To ta telepatie..." rozesmála se. "Doufám, že ti nikdo nijak neubližuje, když tam nejsem," prohodila nejistě.
"Nikdo se se mnou nebaví a občas padne nějaká nadávka. Normálka.." pokrčil rameny. Amelie si povzdechla.
"To jsou ti lidé, kteří se nesnaží nic pochopit a mají sebe sami za střed vesmíru!" řekla zhnuseně. "Ale raduj se! Na konci měsíce mě máš doma!"
"To je super! Už se na tebe těším. Už jsi to říkala své mámě?"
"E-e....Ty to víš jako první!"
"A mám jim to říct?" znovu se rozhlédl po ulici a spatřil partičku čtyř kluků, kteří mu dělají ze života peklo. Chodí na stejnou školu jako on. Jsou to také kouzelníci. Richi si povzdechl a jde opačným směrem než oni. Směrem z městečka ven.
"Klidně jim to řekni. Děje se něco? Zněl jsi nějak sklesle..." strachuje se.
"Ne..To je v pohodě. Tak se měj zatím pěkně. Těším se na konec měsíce!" pousmál se.
"To já také. Opatruj se!" Rozloučila se a položila. Richi mobil schoval do kapsy a jde dál ven z městečka. Už za sebou slyší posměšný smích svých spolužáků.
"Hej, White!" zařval na něj ten nejblbější. Richi se jen otočil a znuděně ho sjel pohledem. "Vyzívám tě na souboj! Teď hned za městem!"
"A co když nechci?" pozvedl obočí. Partička kluků se jen zasmála.
"Máš smůlu!" ušklíbl se jeden z nich a další ho odhodil tlakovou vlnou. Richi to nečekal a odlétl několik metrů dál za vesnici a bolestivě dopadl na ruku, která se pádem zlomila. Jen sykl a postavil se na nohy. Vytasil svoji hůlku a zdravou rukou na ně zamířil.
"Snad by ses nebránil, co?" směje se nejmenší z nich, co vypadá jako myš.
"Jdi do háje!" zasyčel Richi a už na něj letí čtyři kouzla. Richi se třem vyhnul a poslední odklonil proti majiteli. Začal mezi nimi boj. Richi začal vyhrávat, ale zlomená ruka ho nesnesitelně pálí a bolí. Vůdce party zkřivil obličej zlostí a vyslal proti němu kletbu, která se promíjí, cruciatus. Richi vytřeštil oči a chtěl uhnout, ale jiný z party ho kouzlem udržel na místě. Rudý paprsek mučící kletby se mu vpil do hrudi a svalil se v křečích na zem. Bolest se stupňovala díky zlomené ruce.
"Co se to děje?!" zařval a zrušil kletbu. Richi se zmoženě nadzvedl na zdravé ruce a podíval se, co se děje. Spatřil vůdce party, jak poskakuje a snaží se uhasit si svoje oblečení, ale bezvýsledně. Richi se ušklíbl. Ostatní z party na něj začaly sesílat proudy vody, ale mělo to jen výsledek, že sami začali trochu doutnat.
"Co to má bejt!?" vyjekl nepřirozeným hlasem chlapec podobný myši. Vedle něj se objevil kluk, kterého nikdo z nich nezná. Škodolibě se na partičku ušklíbl a v ruce má pár plamínku ohně, se kterými si hraje.
"Okamžitě vypadněte!" varoval je klidným hlasem.
"A to jako proč?!" vyhrkl vůdce party. Chlapec se jen ušklíbl a plamínky v jeho ruce nabyly na síle, což znamenalo, že i jeho oblečení víc vzplálo. Vyděšeně zařval a spolu se svými kumpány se dal na úprk. Jen co se dali do běhu, jejich oblečení se uhasilo. Jen si nevšimli, že plameny jim samotným nic neudělaly, jen se jim spálilo oblečení. Chvíli je pozoroval, jak utíkají pryč, ale pak se otočil na zraněného Richiho a poklekl k němu.
"Nebudu se ptát, jestli jsi v pohodě, protože očividně nejsi..." poznamenal jakoby nic a pousmál se. Richi se ušklíbl a opatrně se posadil. K hrudi si přitiskl zlomenou bolavou ruku.
"Co jsi zač?" zeptal se se zájmem.
"Já jsem Rafael Moony." podal mu ruku. Richi ji zdravou rukou stiskl.
"Richard White..." představil se na oplátku. Raf mu pomohl vstát.
"Sledoval jsem, jak tě napadli. Chtěl jsem zasáhnout už na začátku, jenže pak jsi s nimi začal bojovat a mohl jsem místo nich zapálit tebe, tak jsem chvíli počkal.Když pak použil zakázanou kletbu, myslel jsem, že vybouchnu," zasekl se ve své řeči. "No..spíš jsem tak trochu vzplál..." ušklíbl se.
"Takže jsi ohnivý elementál?" přeptal se pro jistotu.
"Jo jsem. Tu ruku máš zlomenou..." poznamenal jakoby nic.
"Vážně? Sem si nevšiml..." ušklíbl se Richi. Rafael jen zakroutil hlavou a rozesmál se. Vytáhl svoji hůlku a namířil ji na zlomeninu. Zamumlal několik slov a Richiho ruka se začala dávat do pořádku. Trvalo to jen okamžik.
"Lektvar proti cruciatu nemám. Ale moc dlouho jsi pod jejím vlivem nebyl, tak by měla stačit čokoláda..." poznamenal a přemístil se pomocí ohně pryč. Richard pozvedl obočí a vydal se domů. Hned vtrhl do kuchyně a vzal si čokoládovou tyčinku. Čokoláda mu aspoň trochu ulevila.
****
"Sakra! Já zaspala?!" zděsila se dívka se světle růžovými vlasy, když se probudila a podívala se na budík. "To snad není pravda!" vběhla do koupelny a v rychlosti vykonala ranní hygienu. Převlékla se, vzala si do ruky něco málo k snídani, přes rameno si vzala tašku a hned se přemístila do práce. Po cestě do své kanceláře do sebe naházela skromnou snídani a otevřela dveře do své kanceláře.
"Zase jdete pozdě, slečno Lockheartová!" ozval se nebezpečný hlas jejího šéfa. Když se pozorněji rozhlédla po své kanceláři, našla ho ve svém křesle. Aspoň doufá, že je ještě pořád její.
"Moc se omlouvám, pane, já jsem zaspala a šla jsem sem hned jak..."
"Vaše výmluvy mě nezajímají!" skočil jí ostře do řeči. Gracie zmlkla a upřela svůj pohled do země. "Tento měsíc už jdete potřetí pozdě! Minulý měsíc to bylo čtyřikrát! Máte k tomu pádný důvod?" pozvedl obočí. Gracie se už nadechovala, ale zase jí skočil do řeči. "Řeči typu ´Já zaspala!´ se nechte pro někoho jiného! Už jste dospělá a pracujete! Nechodíte do školy a pozdní příchody netoleruji!" její šéf se zvedl z křesla a přešel ke své zaměstnankyni. "Jste tímto s okamžitou platností vyhozena!" vyprskl a Gracie poklesla v ramenech. "Teď půjdete se mnou, podepíšete všechny papíry a dostanete svůj poslední plat!" rozhodl a vede Gracii do své kanceláře. Posadil ji na židli před svým pracovním stolem a sám se usadil do pohodlného křesla. Podal jí patřičné papíry a počkal, až je všechny podepíše. Sám k nim potom přidal vlastní podpis. Odemkl zásuvku u svého pracovního stolu a vytáhl železnou pokladnu. Odemkl ji a napočítal patřičnou sumu, kterou následně podal mladé dívce.
"Díky..." vzala si peníze a schovala je do tašky.
"Vykliďte svoji pracovnu a nic tam nenechejte! Přeji hezký den!" usmál se úlisně. Gracie přikývla a vrátila se do své bývalé pracovny. Naházela všechny věci do své tašky přes rameno a co se jí tam nevešlo, vzala do rukou. Takže super. Kde budu hledat práci teď?Ale určitě ne u mudlů. Na ministerstvo se mi zatím taky nechce. Budu muset najít nějakou jinou kouzelnickou firmu... Povzdechla si a přemístila se k sobě do bytu. Všechny věci si uklidila a vrátila se do své ložnice. Ze skříně si vzala svoji tašku, kde má všechny věci potřebné na střelnici. Potřebuje si vybít zlost. Vzala si tašku přes rameno a odešla z bytu. Chvíli bloudila po Londýnských ulicích, než došla na správné místo.
"Podívejme, kohopak to tu máme?" usmál se na ni starší vrátný.
"Ahoj Johne." pousmála se.
"Nejsi tu nějak brzo? Proč jsi tak smutná?"
"Vykopli mě z práce..." povzdechla si. "Musím si někde vybít zlost." ušklíbla se.
"Tak to chápu. Pokud máš nějakou fotku svého šéfa, tak ti zařídím terče s jeho ksichtem! Chceš?" když uviděla jeho nadšený výraz, tak přikývla.
"Jeho fotka je i na internetu. Pan Coul Terner..." ušklíbla se.
"Tak fajn! Do půl hodinky budeš ty terče mít.A abych nezapomněl. Už tady včera otevřeli i ten sál pro šerm a další. Moc se mi to nelíbí. Vždyť tohle je střelnice proboha! Jenže to zas na druhou stranu chápu. Potřebujem peníze. Už to není to co bývalo. Chátrá to tady. Teď se to tu bude moct aspoň opravit..."
"Tak já se potom do té tělocvičny k šermu půjdu podívat..." pousmála se.
"Tak dobře. Já ti jdu udělat ty terče. K vchodu pošlu toho nováčka brigádníka, co tu je," ušklíbl se.
"Tak ten to tu s tebou nebude mít lehký, co říkáš?" rozesmála se a vešla do budovy. John ji se smíchem následoval.
"Tak uvidíme, jak bude statnej," ušklíbl se a pohlédl do jedné chodby. O stěnu se tam opírá jeden mladík, v uších sluchátka a v ruce mp3 přehrávač. "Hej, Lioneli!" zavolal na něj. Mladík vzhlédl od přehrávače a podíval se na Johna. Když ho uviděl, hned se přestal o stěnu opírat a přešel k němu. Gracie si ho pořádně prohlédla. Musela uznat, že tohohle kluka by jen tak nepřehlédla. Dva piercingi, tetování na tvářích, tmavé vlasy. "Lioneli, mám pro tebe teď prácičku. Na chvíli mě zaskočíš u vchodu. Nepouštěj dovnitř nikoho bez členský karty! Kdyby se sem snažil jít kdokoli bez ní, tak mi cinkni na mobil. Číslo znáš, ne?"
"Jasně..." přikývl.
"A ty sluchátka z uší ven! Nepotřebujeme tady hluchý personál!" mrkl na něj a vzal Gracie kolem ramen. Ta se ušklíbl. "Tak já ti jdu udělat terče s tou hlavou tvýho šéfa!" rozesmál se a odešel. Gracie se pousmála a pohlédla na Lionela, který pořád stojí na místě.
"Tak brigáda, jo? A zrovna na střelnici..." pozvedla obočí.
"Je tu i šerm," namítl.
"No a?"
"Já rád šermuju..." poznamenal. "A tady aspoň po službě můžu zadarmo cvičit."
"Tak takhle to je, jo?"
"A proč se tu s tebou vlastně bavím? Mám bejt u dveří!" praštil se do čela a vydal se na své místo.
"A jmenuju se Gracie, abys věděl! Chodím sem docela často a už mě pouští i bez ukázání karty, protože mě tu všichni znají!" křikla za ním ještě. Lionel se otočil a přikývl. Pak se obrátil zpět ke dveřím a sedl si na místo, kde předtím byl John. Gracie zakroutila hlavou a vydala se na svoje oblíbené stanoviště.
"Nazdar Gracie!"
"Ahoj Marco!" objala svého starého kamaráda. Marco ji hned přidělil jeden box a donesl jí její oblíbené zbraně a náboje. "Ještě chvíli počkám, než přijde John. Dělá mi spešl terče!"
"Jo? A jaký?" zeptal se zájmem a posadil se na židli. Gracie se ušklíbla.
"S obličejem mýho šéfa!" pousmála se. "Dal mi dneska padáka."
"To není moc dobrý. Ale ty se neztratíš! Najdeš si novou práci..."
"Jo to bych byla ráda. Ale nevím. Mě skoro nikde nechtěj. Je to k zbláznění! Nevíš proč mě nikde nechtějí přijmout?"
"Tak to nevim. Mě přijdeš v celku fajn!" pokrčil rameny.
"Tak to teda dík! Dávej si bacha. Mám tady zbraně!" rozesmála se. Marco zakroutil hlavou a dal se do smíchu. Po chvíli se k nim přidal i John.