Temný les rušily jen nepatrné zvuky. Rychlý dech a opatrné, nesmírně rychlé, kroky. Iliandaiel běžela jak smyslů zbavená nocí, která se stále prohlubovala a ztemňovala. Běžela, seč jí síly stačily. Obratně uhýbala stromům a všem nástrahám. Věděla, co hledá a věděla, že to je již blízko. Zkrvavený meč měla stále v ruce - napřímený vpřed. Cítila na sobě tázavé pohledy, ale nezastavovala se. Cítila, že je blízko, velmi blízko. Najednou se před ní objevila překážka. Udělala prudký kotrmelec k blízkému stromu, a aby se vyhnula další překážce, vyskočila na nejbližší větev a udělala salto ve vzduchu. Mezitím stačila vytasit i druhý meč a vykrýt tak téměř všechny blížící se záblesky. Utržila pár povrchních šrámů, ale vůbec si jich nevšímala. Najednou se prudce zastavila a tak ji jeden záblesk zasáhl do boku. To byl poslední útok, ostatní zastavil muž stojící před ní. Stála proti němu vzpřímeně nehledě na svá zranění. V očích se jí zračil adrenalin a vzrušení. Nebyl v nich ani náznak strachu.

"Crucio!" namířil na ni hůlku muž stojící před ní. Iliandaiel rozhodně nečekala takovou bolest, takže se jí podlomila kolena. Snažila se to přemáhat, rozhodně nehodlala vydat ani jeden bolestný sten. Po chvíli bolest přestala a Iliandaiel se znovu postavila na nohy.

"Takže jsem se nespletla," prohodila suše. "Ráda tě poznávám," zašklebila se.

"Někoho mi připomínáš," ignoroval muž její drzosti. Zajímalo ho, kdo to je. Díval se na ni jako šelma na svoji kořist. Všiml si jejich zranění a jak stále stojí vzpřímeně i po jeho lahůdce. Prohlížel si ji od hlavy až k patě a zjistil přítomnost mnoha, již zahojených, zranění.

"To bych měla," podotkla vyzývavě. Zkoumavě si ji prohlížel.

"Eileithyia?" prohodil jen tak mezi řečí.

"Moje sestra měla dobrý úsudek, ale koukám, že tentokrát si nevybrala moc dobrého spojence," usmála se sladce.

"Crucio!" napadl ji znovu. Tentokrát byla na tu hroznou bolest, kdy ji hořely snad všechny kosti v těla, připravena. "Ty tvoje drzosti překračují hranice," zavrčel výhružně.

"Já jen, že jsem se jí kvůli tobě musela zbavit, tak jsem čekala něco víc," provokovala dál. V očích se jí leskla nenávist a vzdor, které se stále stupňovaly. "Měla jsem pocit, že Pán zla, jak jej mnozí nazývají, si bude pamatovat své drahé spojence."

"Já si ji pamatuji!" vykřikl a najednou se zastavil, když si uvědomil, že se jí vůbec nemusí svěřovat.

"To je tak slastný pocit mít nad někým moc," ušklíbla se sarkasticky.

"Co chceš!" zavrčel znovu. "A vyjádři se, než to dokončíme."

"Já chci to samé, co ty," ujistila ho a složila zbraně. Bylo ji jasné, že tady nemá cenu odporovat. "Chci moc a chci zničit zbytek své rodiny a tuhle dimenzi stejně tak, jako ty," dokončila svůj ošemetný monolog Iliandaiel. Voldemort se jí zadíval do očí. Jen málokdo, se mu vzpříma koukal do očí, protože byl mistr na Nitrozpyt. Ona se však klidně do jeho očí dívala. Vnikl jí do myšlenek a tam našel přesně to co hledal.

"Zajímavé, a dokonce i pravdivé," podotkl s mrazivým úsměvem. "Myslím, že mezi nás docela dobře zapadneš."

"Ale pane," ozval se jeden ze Smrtijedů. "Co nám tohle mladé pískle může nabídnout?"

"Špatná otázka," zmrazil ho pohledem a ustoupil od Iliandaiel, která celá zrudla vzteky. A to doslova. Tentokrát byl její vztek tak obrovský, že jí zrudly i oči. S jejími vlasy si začínal hrát vítr, který před malou chvílí ani nefoukal. Postupně se zvyšoval, až se Smrtijedi přikrčili a chytali se stromů, aby je vítr neodfoukl. Najednou udeřil blesk z čistého nebe, vedle dotyčného Smrtijeda. Pak byl slyšet bolestný výkřik a vše ustalo tak rychle, jako to začalo.

"Tohle můžu nabídnout," odvětila chladně a přistupovala k onomu Smrtijedovi. Zjistila, že je to dlouhovlasý, blonďatý muž. Nadzvedla obočí a tázavě se podívala na Pána zla. "Pokud mu z nohy vytáhnu tu zbraň a nikdo ho neošetří, vykrvácí," oznámila jedovatě s nepěkným úšklebkem. "Mělo by to mít i s vašimi kouzly a lektvary trvalé následky," podotkla s uspokojením.

"Severusi, nachystej se. Ošetříš Luciuse," uvědomil ho s nepředstíraným zadostiučiněním. Iliandaiel se tedy ohnula pro svoji zbraň a bez milosti ji prudce vytáhla. Muž okamžitě začal krvácet, ale krvácení bylo po chvíli zastaveno, ale ačkoliv se Severu snažil jak chtěl, rána se nechtěla zahojit.

"Co je to za zbraň?" zajímal se Voldemort.

"Velice zvláštní zbraň. Nechala jsem si ji udělat, aby mě nemohli zachránit a teď mě nebudou moct zastavit," usmála se spokojeně.

"Ještě nějaké námitky?" zeptal se chladně ostatních a jelikož nikdo nic nenamítal chytil ji prudce za levou ruku a vypálil jí kouzlem na předloktí znamení zla. Iliandaiel se rozšířily panenky. Tohle se jí nelíbilo. Jakmile svou práci dokončil, ucukla rukou zpět. "Nějaký problém slečno?" zeptal se jízlivě.

"Jo," vyhrkla nakvašeně, čímž si vysloužila další pozornost. "Je to dost neestetické!" postěžovala si a dívala se na svoji ruku. Voldemort se ušklíbl.

"Jakoby ti na tom záleželo." Iliandaiel pokrčila rameny a chystala se odejít do útrob lesa.

"Kam si myslíš, že jdeš, slečinko?" okřikl jí Voldemort.

"Do lesa," odvětila. "Nepochybuji, že tu zůstanete a nepochybujte o tom, že se vzdálím z lesa. Nepochybuji, že určitě existuje nějaká bariéra." Voldemort si ji měřil pohledem. Nedal na sobě nic znát, ale ona to pochopila. "U Artemis!" vykřikla. "Tady vážně nikdo neví, co to je válka," povzdechla si a znovu se vydala na svou cestu. Měla v plánu poznat tento záhadný a tolik obávaný les. Procházela se tmou a naslouchala nočním zvukům. Snažila se nepřemýšlet, snažila se zapomenout.

"Už se nemůžeš vrátit."

"Já vím," odpověděla bezděky hlasu, který se jí ozval v hlavě.

"Jsi teď na druhé straně."

"To mi vážně uniklo," ušklíbla se sarkasticky.

"Proč jsi to udělala?"

"Ještě jsem nic neudělala."

"Vážně?"

"Ano!" rozkřikla se na okolí. "Ještě jsem nic neudělala!" Snažila se zahnat ve své hlavě, ale ten byl neodbytný a neústupný. Mučil ji těmito hroznými slovy, které nechtěla za žádnou cenu slyšet. Nechtěla.

"Acta est fabula," zašeptal jí hlas a ona se v bezhlavém zoufalstvím rozběhla do dalších částí lesa.

"Jak už je to dlouho?" zavrčel Voldemort.

"Je to přesně týden, pane," odpověděl jeden se Smrtijedů a v hlase se mu odrážel strach.

"Jak si to ta šmejdka představuje?!" rozeřval se Voldemort. "Zmrzačí mi Smrtijeda a pak si zmizí."

"Jedno je jisté, pane. Do hradu se nevrátila," informoval ho Snape.

"Aspoň, jedna dobrá zpráva."

"Myslím si, že to s tím lesem myslela vážně. Předpokládám, že se nevrátí dřív než za čtrnáct dní."

"Dle čeho soudíš?" zeptal se nevrle Voldemort.

"Znám ji trochu déle, než vy pane," začal vyhýbavě Severus. "Je tvrdohlavá a kuráž ji rozhodně nechybí."

"Ten les je nebezpečný i pro nás. Jak v něm chce vydržet ona?"

"Je bojovník každým kouskem těla, myslím si, že je zde ve větším bezpečí než my," odpověděl prostě Severus.

pokráčko příště !

napsala: Madelein