Iliandaiel seděla na jedné slunečné mýtině. Vypadala, že nevnímá nic okolo, nebylo ji zrovna nejlépe. Věděla, že tu jde čas jinak, ale nikdy ji nenapadlo, že ji to může takhle ovlivnit. Asi před týdnem se vrátila na to místo, kde se s ním setkala. Nejdřív ji seřval jak malé děcko, co si to dovoluje a potom ji dlouho mučil tou jejich kletbou.

"Chovala jsem se jako slaboch," zašeptala potichu. Opakovala si vše, co se za ten kraťoučký týden stalo. Hned potom, co se vrátila, ji čekalo asi půldenní uvítání alá Voldemort. Potom každý den dlouhé hlídání, nesměla se vzdálit dál než na pár kroků a pokud se nevrátila včas, tak se to opakovalo. Znovu a znovu a znovu. Teď ji bolelo celé tělo, měla kruhy pod očima a už se naučila vnímat dny, ale zapomínala je sčítat. Nikdy to nepotřebovala, tak se tím netrápila ani tady, ale teď asi bude muset začít.

"Začíná se stmívat," zašeptala si pro sebe. "Měla bych jít," povzdechla si a smutně se podívala ke slunci. Nahodila svůj obvyklý, nic neříkající obličej a vydala se zpět na místo, kde jsou oni.

"Jdeš pozdě!" utrhl se na ni, když doběhla na dané místo. "Crucio!" namířil na ni hůlkou. Iliandaiel se rozšířily oči a vyhrkly jí slzy. Byla za ten týden tak zubožená, že se sama divila, že se ještě nezbláznila. Ostatní Smrtijedi s potěšením přihlíželi, na to, co se děje. Dost je všechny urazila a znemožnila, takže si podle jejich mínění tohle všechno zasloužila.

Iliandaiel pod návalem bolesti padala k zemi. S úžasem zjistila, že zem pokrývá něco třpytivého a bílého. Dokonce to chladilo. Považovala tento úkaz za zázrak, protože tišil její bolest svou ledovou povahou. Iliandaiel vzdala nějaké hrdinství a praštila sebou do sněhu. Bolest byla sice stále velká, ale sníh ji dokázal utišit. Obrátila se na záda, usmála se a upadla do kýženého bezvědomí.

Probudila se v nějaké kamenné kobce. Ke svému vlastnímu překvapení dokonce na posteli. Nevěřila, že by ji mohl darovat něco tak komfortního jako postel.

"Už se probouzí," pronesl povzneseně známý hlas. Iliandaiel poznala Snapea.

"Máš štěstí, že jsem tě rovnou nezabil!" udeřil hned Voldemort. Prudce ji chytil za ruku a přitáhl ji k sobě.

"Morst principum est[1]!" zašeptala výhružně. Voldemort pozvedl obočí.

"Tím bych si tak jistý nebyl. Ty můžeš jít po smrti jen na jedno místo," zavrčel.

"Já se smrti nebojím, ale ty ano," vyhrkla opovážlivě.

"Crucio!" vykřikl znovu. Tohle si přece nenechá líbit! On, Pán všeho zla. Po chvíli si to však rozmyslel.

"Co se děje?" zeptala se trochu překvapeně, nechtěla dát najevo příliš mnoho úlevy.

"Nevím jestli jsi to vůbec stihla zaregistrovat, ale jsi tu už několik měsíců…"

"A ty ses ke mně nechoval zrovna nejlépe," skočila mu do řeči.

"Co si to dovoluješ?"

"Já tě nepotřebuju, ale ty mě ano, tak si to konečně uvědom!" vyprskla naštvaně.

"Máš tady nové šaty," nechal její připomínku nezodpovězenou. Uvědomoval si, že má pravdu a tudíž se bude muset krotit, jinak ji ztratí. Naštvaně opustil místnost.

"Konečně," vydechla Iliandaiel ulehčeně a rozhlédla se po místnosti. Byla tam jen její postel, dvě židle a stůl. Na jedné židli byly její zbraně a nové oblečení. Na druhé seděl Severus Snape.

"Na co hledíte?" zeptala se úsečně.

"Na č…" zarazil se uprostřed slova. "Ty nejsi člověk," opravil se a odešel. Iliandaiel na něj zírala dokud neodešel a pak pohledem propalovala dveře.

"To ještě uvidíme," zašeptala výhružně. A začala si oblékat své nové šaty.

Takové ještě nikdy neměla. Poprvé v životě viděla korzet a hedvábí. S úžasem pozorovala černou hedvábnou sukni, kterou měla těsně pod kolena. Konce této sukně byly různě roztřepené a byla dost volná na různorodý pohyb. S korzetem měla trochu problém.

"Asi se budu muset naučit nedýchat," pousmála se, když se snažila obléknout. Musela si ho trochu povolit. Pak zde měla ještě nové boty, jak jinak než v černé barvě, které byly vysoké pod kolena a pak zde ještě nalezla kabát, se vzkazem aby nezmrzla.

"To asi těžko, když jsem si toho sněhu ani nevšimla," pousmála se znovu. Vyzbrojila se a sebevědomě vyšla ven. Něco si totiž uvědomila, má nad nimi moc a toho hodlá využít.

Venku opět stálo procesí Smrtijedů společně s Ním a o něčem živě řečnili. Iliandaiel ve svém novém oblečení budila hrůzu. Celá v černé s bledým obličejem. Usmála se nad jejich vyděšenými obličeji. Sebevědomě mezi nimi procházela a rázně opouštěla kruh.

"Iliandaiel!" vykřikl výhružně Voldemort a napřahoval hůlku.

"Zkus to, zkus to jednou jedinkrát," začala a nebe se začalo zatahovat. "A ztratíš jediného spojence, díky kterému můžeš vyhrát." Začal dout prudký vítr. "Beze mě nedokážeš porazit Brumbála, ani toho usmrkance Pottera! Konečně si uvědom, že beze mě, si v háji," usmála se sladce. "Já nemám co ztratit, buď mě zabiješ nebo ne. Ale ty beze mě nevyhraješ, nikdy," dokončila svůj pohrdavý a přitom vítězný projev Iliandaiel a odcházela do lesa. Po chvíli se začala strašně smát.

Přestala se smát až ve chvíli, kdy našla to, co hledala.

"Hedviko," zašeptala. Stála v uctivé vzdálenosti. Věděla, že tohle zvíře je nanejvýš inteligentní. "Vím, co si myslíš, i co si myslí ostatní," připadala si hloupě, když takhle mluvila k sově, "ale potřebuju, abys předala vzkaz." Stála tam a koukala na sovu před ní, čekala až kývne. Konečně se jí dostalo svolení. Vytáhla pergamenovou obálku, ve které již byl sepsaný dopis a předala ho Hedvice. "Uneseš to?" zajímala se. Hedvika na chvíli zaváhala, ale pak znovu přikývla. Dones to… zašeptala jí jméno a odcházela znovu do hlubin lesa…

Hermiona právě seděla ve Společenské místnosti. Zase tam byla poslední. Dělala si úkoly, jako vždy. Už se jí klížily oči, když jí k hlavě dopadl dopis, který byl zjevně těžký. Podívala se nad sebe, ale sova, která jej donesla byla už pryč. Opatrně ho otevřela a málem vyjekla, jak se lekla. Rychlostí blesku přečetla řádky, kterým nemohla uvěřit. Dopis si přečetla ještě několikrát a pak se rozhodla.

"Accio, neviditelný plášť!" zamumlala si a čekala, co se bude dít. V chlapecké ložnici si nikdo ničeho nevšiml. Hermiona si přehodila přes hlavu plášť vzala si dopis a zmizela ve tmě Bradavického hradu.

***

"Harry!" vykřikla Hermiona u snídaně. "Podívej se, co se děje," a cpala mu Denní Věštec pod nos.

"Ďábel v těle ženy, s nebezpečným přítelem," odrecitoval Harry nadpis.

"Přečti si celý článek," doporučila mu Hermiona. Harry se dle její rady zařídil a zahloubal se do článku. …Byl zjištěn další útok na několika člennou rodinu, který nepřežil jen její otec. Máme přímou výpověď svědkyně, která nám popsala průběh děje. "Do domu vstoupili Smrtijedi, za nimi ta žena a Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. V očích se jí objevil stín pomsty a nenávisti. On se na ni podíval a ptal se jak, to bude tentokrát. Ona se na něj podívala a šíleně se usmála. Pak ukázala na mého manžela a nechala ho jednoduše zabít! Prostě ho nechala zabít! Pak ke mně přistoupila a začala mi šeptat hrozné věci a pak prostě odešli!" Co přesně tato žena šeptá rodinám obětí se neví, ale všichni se shodují v tom, že ona určuje oběti, které potom Smrtijedi zabíjejí. Také je znám její výrok: "Když zabiješ jednoho, zničíš všechny." Další… Dál to Harry odmítal číst.

"To není možné!" vykřikl trochu hlasitěji než měl v úmyslu.

"A kde si myslíš, že celou tu dobu je?" zašeptala smutně Hermiona. "Musíš si přiznat, že jsme to tak trochu tušili."

"Myslíš, že ji tak změnila smrt Nevilla?" přidal se Ron.

"Nejen to, přispěla k tomu i její sestra a dokonce i my. Prostě je to jedna věc k druhé," sklopila zrak Hermiona.

Každý den se objevovaly nové a nové a stále děsivější články. Mizely členové rodin, byli zabíjeni. Na strunu zla se přidávalo čím dál tím více tvorů a lidí. Denní Věštec byl takovými zprávami zahlcen. Také se stále více diskutovalo o tajném informátorovi, který posílá informace Ministerstvu kouzel o probíhajících útocích. U každého útoku byla žena v černém a se dvěma meči.

pokráčko příště !
napsala: Madelein