Brumbál odváděl Iliandaiel na ošetřovnu, vedle na nosítkách nesl její sestru. Cítil se velice zvláštně. Nevěděl co si má myslet, neznal odpovědi, neznal důvody a nevěděl, jestli se je dozví. Věděl jen, že se děje něco velmi špatného.

"Až budeme na ošetřovně, všechno ti řeknu," odpověděla mu na nevyslovenou otázku. "Díky, žes je poslal pryč." Mluvila k Brumbálovi, jako ke starému známému. Neměla důvod chovat se jinak. Brumbál jen přikývl a zabýval se dál svými myšlenkami. Cesta se jí zdála příliš dlouhá, nemohla se dočkat, až si bude moci lehnout. Začínala ji trochu pálit rána na zádech, ale nepřipouštěla si to…

"Madam Pomfreyová!" vstoupil na ošetřovnu Brumbál v závěsu s Iliandaiel.

"Co se stalo?" vyběhla vyděšeně madam Pomfreyová a pohlédla za Brumbála a na nosítka.

"Na ošetření jde pouze Iliandaiel," ukázal na ni.

"Slečna Rubensová?" nechápala ošetřovatelka.

"To je dlouhý příběh," zamluvil Brumbál další otázky. "Lehni si Iliandaiel," poručil Brumbál a ukázal na jednu postel na konci ošetřovny. Iliandaiel bez řečí poslechla, lehla si na břicho a odkryla si záda, aby ji mohla madam Pomfreyová ošetřit. Když madam Pomfreyová pohlédla na hlubokou řeznou ránu, zděsila.

"Děvče!" vykřikla. "Co se ti stalo."

"To není důležité, Poppy," přerušil ji Brumbál. "Jenom ji rychle ošetři a nech nás o samotě." Poručil spíš Brumbál. Madam Pomfreyová se na něj nechápavě podívala, ale bez řečí splnila jeho příkaz. Použila nějaká kouzla a lektvary a rána se téměř hned zcelila.

"Nebudete mít jizvu, slečno Rubensová," sdělila jí stroze a rychle odcházela.

"Jakoby na tom sešlo," zašeptala za ní a bázlivě pohlédla na Brumbála.

"Můžeš začít," řekl jen a čekal na vysvětlení. Řekla mu to samé, co svým přátelům. Celý dlouhý příběh, který však nebyl konečný.

"Tohle ale není všechno."

"Co chybí do celistvosti toho příběhu?" zeptal se Brumbál a snažil se nedávat najevo svůj strach. Začínal se bát, co způsobil tím, že ji vzal pod svá křídla. Začínal litovat své důvěřivosti, ale také si uvědomoval, co zachránil, když ji sem vzal.

"Minulost," zašeptala.

"Jaká minulost?"

"Našeho národa. Vždycky jsme nebyli na druhé straně, bývali jsme mírumilovný národ. Celá naše dimenze neměla se zlobou nic společného."

"Co se stalo?"

"Podle pověstí, Bohyně ví, co je na tom pravdy, přišel do našeho světa kouzelník. Přežil jen pár let, ale zasel do našich srdcí zlobu a nehynoucí temnotu, která nás zaslepuje. Měl přijít právě odtud, když ho vyhnali. Prý postavil s dalšími kouzelníky školu, ale byl moc neúprosný, proto musel odejít. Jeho druhové si mysleli, že zemřel, ale místo toho našel způsob jak se dostat do jiné dimenze. Nikdy jsem tomu nevěřila, ale pak, když jsem požádala Artemis, aby mě sem přenesla, zjistila jsem, že je to pravda." Brumbál na ni nevěřícně zíral

"Salazar Zmijozel. Nejmenoval se tak?"

"Myslím, že ano," přitakala. "Bohužel to taky ještě není všechno."

"Slyšel jsem i minulost. Co ještě chybí?"

"Slyšel jsi minulost, přítomnost, ale ještě ne budoucnost."

"Nikdo nezná budoucnost."

"Částečně ji zná každý," vyvedla ho z omylu. "Všichni víme, že budeme podobní svým rodičům a nic s tím nenaděláme."

"Co přesně tím chceš říct?" obrátil se na ni s prostou otázkou, ale velice se bál odpovědi.

"Moje matka je krutá, bezcitná žena," začala sklíčeně. "A slyšel jsi moji sestru. Už jsem jejich."

"Nevím, co přesně tím myslíš. Stále jsi tu s námi."

"Pokud ještě jednou zabiji, tak se ztratím."

"Ztratíš?"

"Už teď jsem ztratila svoji sebekontrolu, když jsem zabila svoji sestru. Jestli zabiji ještě někoho, stanu se neodvratně jednou z nich," zašeptala zničeně.

"Milovaly?"

"Prosím?" nechápala.

"Jestli některá z nich milovala."

"Myslím, že má sestra ano."

"Předtím, nebo potom, co zabila?"

"Nevím."

"Nemusí být všechno takové, jaké se zdá. Nemusíš se ztratit, ale nejdřív se musíš najít," mluvil v hádankách. Iliandaiel se pousmála. Začínala chápat, co tím chtěl říct.

"Díky," objala ho a cítila se zase bezpečně. Rozhodla se, že s tím něco udělá. Ale teď se jí chtělo spát.

"Pohřeb uspořádáme zítra dopoledne. Studenti dostali kvůli dnešním událostem volno," usmál se na ni Brumbál.

"Dobře," stihla ještě zašeptat než upadla do hlubokého a neklidného spánku.

Probudila se ve chvíli, kdy se nad ní někdo skláněl. Nepostřehla, kdo to je a tak ho rychle chytla za ruku. Zamrkala a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde vlastně je.

"Promiňte!" vykřikla rychle a pustila vylekanou ženu.

"Co to má znamenat!" vykřikla na ni madam Pomfreyová.

"Já, já… omlouvám se. Neuvědomila jsem si, kde to jsem." Madam Pomfreyová nakonec přikývla, že omluvu přijímá a donesla jí snídani. Našla ji, jak se sklání nad dívkou zabalenou v dece.

"Kdo je ta dívka?" zeptala se jí madam Pomfreyová..

"Vám to nikdo neřekl?" opáčila překvapeně Iliandaiel. Madam Pomfreyová zakroutila hlavou.

"To je moje sestra. Včera jsem ji zabila," vyhrkla prostě. Madam Pomfreyová se zapotácela. Iliandaiel ji duchapřítomně zachytila.

"Tady ten hrad není normální," zamumlala ošetřovatelka a spěšně odešla do své pracovny. Iliandaiel si povzdechla a odešla ke svému tácu se snídaní. Měla hrozný hlad, ale žaludek měla sevřený. Na vedlejší posteli našla přenádherné černé šaty. Vzpomněla si, že je viděla v nějakém časopise, který našla ve společenské místnosti. Hned se do nich oblékla a na nic nečekala. Věděla, že to bylo povolení odejít. Vzala tělo své sestry do náručí a odnášela ji z hradu ven. Po cestě potkala pár studentů, kteří se jí snažili vyhnout. Ona je však nevnímala. Měla pevně vytyčený cíl. Věděla, kde svoji sestru pohřbí.

Došla až k jezeru. Opodál byl velký strom a celé okolí bylo malebné. Trochu jí trápilo, že toto místo poškodí kouřem, ale věděla, nebo aspoň si to myslela, že její sestra si to zaslouží. Hagrid tam na ni čekal.

"Budeš potřebovat pomoc?" zeptal se jí.

"Asi ano," a podívala se na svoji sestru. Hned pochopil co tím myslela a zavedl ji k sobě do srubu. "Potřebuju polena."

"Dobře, kolik a jak velká?" Iliandaiel mu hned všechno vysvětlila. Hagrid byl sice trochu šokovaný, ale nic nenamítal. Asi za půl hodiny bylo vše připravené tak jak si představovala. Opodál stromu stála taková hranice, kde měla být Eileithyia uctěna.

"Můžeme se přidat?" zeptal se Neville. Za ním stála ještě Hermiona, Ron a Harry.

"Ano, ale může to trvat několik hodin a obřad nesmíte opustit," upozornila je Iliandaiel. Všichni čtyři přikývli. Iliandaiel se ohlédla k hradu s nadějí v očích, ale nikdo nevycházel.

"To bych si nemohl nechat ujít," ozvalo se jí za zády. Jak jsem ho mohla přeslechnout? zeptala se sama sebe.

"Díky," zašeptala. "Za chvíli začneme. Doufám, že se mi to povede. Pohřby provádí většinou starší našeho rodu."

"Starší?" zeptal se Ron. "Jak starší?" Iliandaiel se musela usmát.

"U nás se čas bere jinak. Starší to jsou lidé tak okolo 600 let. My roky nepočítáme," vysvětlovala mu. Pak ale zvážněla a odešla do Hagridova srubu pro Eileithyiu. Položila ji na připravenou hranici (vypadala spíš jako postel ze dřeva vyplněná slámou).

"Dvě mince pro převozníka přes řeku Styx," odříkávala tiše a přikryla jí oči mincemi. Poodstoupila dál a něco si mumlala pod vousy. Znělo to jako latina, ale přesto nebyla. Zničehonic začala vydávat podivné zvuky, jakoby něco vábila.

"Přijď a pomoz mi. Přijď a pomoz mi. Přijď a začni vyprávět," odříkávala. Najednou všechny přihlížející obklopil nádherný zpěv. Zpěv jednoho z nejúžasnějších tvorů.

"Fawkes," zašeptal Harry. Přiletěl Fénix, který dosedl na připravenou hranici. Vše od něj vzplálo.

"Dovol nám zřít příběh bojovníka, který zemřel. Dovol nám zřít jeho život," dopověděla co potřebovala a posadila se před obrovské plameny, které vyšlehly z připravené hranice.

Plameny začaly vyprávět příběh….

Pokráčko příště !

napsala: Madelein