Iliandaiel se ztěžka postavila a otevřela oči. Měla černé jako noc, tak hluboké a tak plné nenávisti a pomsty. Vlasy měla stále černé jako šaty a dívala se zpříma na Brumbála. Nevěděl, co je teď čeká. Mohl si jen domýšlet, ale nechtěl uvěřit, že řekla, to, co řekla. Nechtěl uvěřit, že by to mohla udělat.

"To ne," zašeptal prosebně, ale ona se jen usmála. Stála naproti Brumbálovi jako bohyně pomsty. Stočila svůj pohled k nebi a k němu také stočila své dlaně s roztaženými prsty. Hleděla jen nepatrnou chvíli k nebi, než se kolem ní začal zvedat vítr.

Brumbál se modlil, aby to nebylo to, co si myslel. "To přece nemůžeš," prosil ji dál. " Tímhle nic nezměníš!"

Iliandaiel nehnula ani brvou. Stále se soustředila a vítr sílil. Vlasy jí létaly kolem obličeje a její přátele srážel na nohy. Zůstal jí jediný soupeř - Brumbál.

"Nemůžeš vrátit zpět, co se stalo. Přemýšlej, Iliandaiel, prosím," žádal jí dál Brumbál. Iliandaiel jakoby ho vůbec nevnímala. Před očima měla jen vítr a zatmívající se oblohu, která se blížila téměř k zemi. Obloha černala a černala. Vypadalo to, že se blíží konec světa, jaký ho známe.

Mračna se stahovala přímo nad její hlavu a černé oči. Vypadala děsivě, nikdo se neodvažoval pohnout se, Brumbál se jí pokoušel ještě chvíli přesvědčovat, ale nepomáhalo to. Z nebe se spustily blesky. Ohromné blesky, několik zároveň. Nespadla však ani kapka vody.

"Iliandaiel!" zahřměl Brumbálův hlas. "Nesmíš otevřít brány, víš, co se stane!"

"Ano, vím," odpověděla poprvé za celou dobu Iliandaiel a s úsměvem se dívala k nebi. Mraky nad její hlavou začaly vytvářet obrovitý kruhový vír. Zvedla ruce o něco výš k nebi a začala odříkávat nějaká slova, kterým nebylo rozumět.

Brumbál se tvářil rádoby klidně, věděl, že ji musí zastavit. Jak můžu zastavit někoho, na kom mu tolik záleželo? Proč to dělá? Co se v ní zlomilo? Zkouší mě, nebo to myslí vážně? Na tomhle světě ji přece drží ten cit, který pořád připomínám Harrymu. Láska a přátelství, jakože jí to dovolí provádět tohle? Nemůžu ji zastavit, věřím, že se ještě úplně nezměnila. Jediná naděje je v Nevillovi, on ji musí zastavit. Co si to namlouvám? Dal jsem jí slib, že ji zastavím. Jak jsem mohl slíbit něco, co nedokážu udělat? Jak můžu zabít někoho, kdo toho tolik vytrpěl?

Z přemýšlení vytrhl Brumbála blesk, který dopadl vedle něj a vypálil do země menší kráter.

Pronesl nějaká nesrozumitelná slova a namířil hůlkou na její ruce. Iliandaiel se trochu zatřepala, ale dokázala se udržet na nohou.

Soustřeď se, musíš se soustředit. Jak tě to učili? Nemysli na nic jiného, jen na to, co musíš udělat a pak se ti to podaří. Věřit je víc, než chtít. On nevěří, že mě zastaví, mám tudíž navrch. Bolest bojovníka nezastaví, pokud jí nepodlehne. Nesmí si ji připustit. Radši zemřít, než si připustit bolest. No vida, aspoň k něčemu byl ten výcvik dobrý.

"Iliandaiel přestaň!" nevydržel to Neville. Cítil, že se tady děje něco, čemu nejspíš ani nemůže rozumět, ale věděl, byl si jistý, že to Iliandaiel nemůže, nebo nechce skončit.

"Promiň," odpověděla se slzami v očích a přinutila vítr, aby se změnil ve vichr. Promiň, Neville, tohle musím dokončit. Je to otázka života smrti, hlavně otázka vašeho života a smrti. Snad to jednou pochopíte. Až přijde ten správný čas, poznáte, proč. Pochopíte proč, ale…

Z jejích myšlenek ji probudil zásah nějakého kouzla, který na ni vyslal Brumbál. Cítila, jak jí krev stéká po kůži. Rudá krev jejího prokletí, jejího života a její smrti. Přála si, aby to dokončil, přála si, aby skončil s jejím utrpením.

"Musíš!" křikla na něj. "Musíš to dokončit. Slíbil jsi to!" téměř až žadonila Iliandaiel.

Brumbál najednou pochopil. Ona mě zkouší. Chce vědět jestli dokážu splnit svůj slib. Ale co bude teď? Ví, že to nedokážu. Co udělá? Udělá to sama? Donutí někoho jiného? Na takovéto zkoušky, jsem už příliš starý.

Z Brumbálovi hůlky vyletěl proud zlatého světla, který prudce zasáhl Iliandaiel, která odletěla několik metrů dál. Počasí okamžitě ustalo ve svém řádění. Iliandaiel ležela na zemi a těžce oddechovala. Zhodnotila svůj stav a zjistila, že to mohlo být ještě horší.

"Proč si to chtěla udělat?" zaútočil hned prudce Brumbál.

"To byla jen bouřka," zasmála se trochu šíleně. "Kdybych začala s otevíráním brány, nic než já by ji zase nezastavilo. Její otvírání by pokračovalo do doby, než zemřu, nebo ji zavřu!" zvážněla Iliandaiel a postavila se na své vratké nohy. "To znamená, že by si všechny zabil tím, že nedokážeš splnit svůj slib!"

"Já…" chtěl se obhajovat Brumbál, ale Iliandaiel ho svým pohledem zarazila.

"Já zabila svoji vlastní sestru abych vás zachránila!" zašeptala strašlivě Iliandaiel. "Jestliže ty nedokážeš zabít mě, udělala jsem to nadarmo. Tohle byla zkouška a Vy jste jí neprošel," okamžitě změnila přístup k Brumbálovi. Začala mu vykat, tím mu ublížila víc, než si myslela. "Máte týden na to zjistit, jak mě zbavit té moci cestovat, nebo to udělám sama."

"Vyhrožuješ nám?" zajíkla se Hermiona. Iliandaiel s nepatrným náznakem pokrčila rameny.

"Proč tedy nejdeš dál, hm? Proč nejdeš do další dimenze, když tady je to tak nebezpečné?" nevydržel to Ron a vypálil na ni vztekle otázky, které ho trápily od té chvíle, kdy se začaly dít všechny ty divné věci. Iliandaiel se zarazila.

"Máš pravdu," zašeptala nepřítomně.

"Ne, nemá!" protestoval Neville. "Jak si můžete být jistí, že v další dimenzi tě někdo nebude chtít zneužít taky a tam už třeba nebude úniku!"

"Já tě nepoznávám, Neville," ujelo Harrymu. "Ale máš pravdu, musíme to vyřídit jednou pro vždy." Ukončil debatu Harry.

"Týden, jediný týden," zopakovala Iliandaiel Brumbálovi ultimátum a začala klopýtat směrem k hradu. Zanechávala za sebou krvavou stopu, ale nejen v trávě, ale i v srdcích jejích přátel. Právě jim totiž dala ultimátum její smrti. Věděla to ona, věděli to oni, věděl to i vítr, který před chvíli ovládala. I slunce se zbarvilo do krvavé barvy, blížil se západ Slunce. Den umíral a jakoby se snažil naznačit, že nezemře sám…

Pokráčko příště !

napsala: Madelein