Hermiona se probudila celkem brzy. Ještě jí zbývá dost času než bude čas snídaně. Rozhlédla se po pokoji a zjistila, že Iliandaielina postel je prázdná a stále ustlaná. Nespala tu. Spěšně se oblékla a vyrazila ji hledat. Rychle probíhala místa, která má Iliandaiel ráda a nakonec skončila ve Velké síni, kde kupodivu našla to, co hledala. Iliandaiel ležela na lavici u nebelvírského stolu.

"Iliandaiel," zašeptala a přistoupila k ní. "Iliandaiel," naléhala dál, avšak ona se ani nepohnula. "Iliandaiel!" zatřepala s ní nakonec. Iliandaiel sebou prudce trhla a posadila. Až po chvíli si uvědomila, kde to vlastně je.

"Měla bych začít trénovat," zavrčela podrážděně. "Začínám být dost nepozorná."

"Proč si nepřišla do pokoje?"

"Bude to asi znít dost zvláštně, ale měla jsem strach," ušklíbla se.

"Ale proč proboha?" snažila se ji uklidnit Hermiona.

"Proč asi?" vrátila jí otázku Iliandaiel.

"Kvůli tomu divadlu?"

"To nebylo divadlo. Vy to prostě nedokážete pochopit. U nás by tohle byl docela povedený žert, teda pro moji matku, a já chápu, že tady je to něco špatného, ale bylo to důležité."

"Já vím," hlesla Hermiona, ale Iliandaiel, jakoby ji ani nevnímala.

"Začínám se přibližovat své rodině. Děsí mě to tak strašně moc, dokonce jsem včera šla do toho lesa, jak se ho bojíte a mluvila se svojí strážkyní. Získala jsem pár nic neříkajících odpovědí, které mi mají dojít časem!" běsnila. "Je toho na mě trochu moc."

"Ty jsi byla sama v Zapovězeném lese?" vyděsila se nakonec Hermiona.

"Ano, nechápu, co je na něm tak děsivého."

"Vždyť je tam spousta nebezpečných tvorů a.."

"A, a, a… Není to nic moc děsivého," zakončila debatu Iliandaiel. Hermiona pochopila, že nemá smysl dál jí odporovat a radši změnila téma.

"Ty jsi mluvila s Artemis?"

"Ano, ale nerada bych to rozváděla," ujistila ji a naštěstí se do Velké síně začali hrnout první studenti. Vrhali na ni zvláštní pohledy, ale všimla si, že už nejsou tak zlostné jako včera.

"Nejsi rozlámaná?" zajímala se Hermiona.

"Trochu. Máte tady tvrdé lavice," usmála se trochu. Chystala se vstát, ale Hermiona ji zadržela.

"Kam si myslíš, že jdeš?" sjela ji trochu pobouřeně.

"Já.." zakoktala se. "Na druhou stranu stolu," a podívala se k druhému konci, který byl prázdný.

"Zůstaň pěkně tady," nakázala jí Hermiona a Iliandaiel ji s radostí vyhověla. Už dlouho potřebovala takovou podporu, nebyla si totiž jistá, jak dlouho jí tato podpora vydrží. Cítila, že se něco stane, ale nebyla si jistá co.

"Co máš dneska v plánu?" zajímala se Hermiona.

"Musím začít znovu trénovat, začínám ztrácet koncentraci, reflexy a další," přiznala se.

"Máme se bát?" zeptala se narovinu. Iliandaiel zakroutila hlavou.

"Omluvte mne," vyřkla nakonec a odešla spěšně pryč. Vyběhla z hradu a stála u jezera. Měla to zde nejradši. Toto místo bylo něčím velice zvláštním.

"Co se děje?" Iliandaiel se polekaně otočila.

"Ztrácím všechno," odpověděla. "Všechno to, kvůli čemu jsem trpěla. Něco mě oslabuje."

"Já," přiznal se.

"To není možné, Neville," ujišťovala ho.

"A jak si teda vysvětluješ to, že od tvého příchodu se nechovám jako srab. Říkám to, co si myslím a stále stojím před tebou?" vmetl jí do tváře tuto skutečnost.

"A já jsem slabší," dodala ještě. "To je hloupost!" zavrhla okamžitě tuto myšlenku.

"Když tomu věříš," pokrčil rameny a posadil se na zem.

"A ty tomu věříš?"

"Jinak si to vysvětlit neumím, takže ano. Věřím tomu."

"To potom možná máme problém," podotkla.

"Proč?"

"Pokud mne oslabuješ, nemám na výběr," podotkla.

"Ale také tě možná zbavuju toho, co ti připravili předci." Iliandaiel se zamyslela. Něco na tom bylo.

"Měl bys jít. Za chvíli vám začne vyučování," změnila rychle téma. Potřebovala přemýšlet a trénovat. Neville to vycítil a rychle odešel. Iliandaiel vytasila oba meče a začala s tréninkem.

Další dva, tři, možná čtyři dny probíhaly skoro stejně. Rozmlouvala s Nevillem a trénovala. Naplňovalo to její celodenní program. Začínala se konečně cítit ve své kůži. Dokonce si připadala normálně, ale to mělo každou chvíli skončit.

"Dobré ráno!" pozdravila s úsměvem své přátele Iliandaiel. Všichni ji pozdrav oplatili. Začínali si zvykat na svou výstřední kamarádku, děsili se krátícího se limitu. Už jen dva dny a pak vše skončí. "Co tak sklesle!"

"To si děláš legraci?!" vykřikl Ron.

"Ne," zavrtěla hlavou s úsměvem Iliandiael.

"Vždyť.." chtěl namítnou Ron.

"Vždyť co? Mám tady chodit jak tělo bez duše jen proto, že můžu umřít?" nechápala.

"To asi nechápu," podotkl zároveň Harry s Ronem.

"Já vás taky ne," přiznala se.

"To bude tím, že Iliandaiel je zvyklá na smrtelné nebezpečí, tak už ji to tak nepřijde. U nás je to trochu rozdíl," usadila je všechny Hermiona.

"Půjdeme na snídani?" změnil radši hned téma Harry. Všichni ho velice rádi vzali za slovo a odcházeli na snídani. Nikomu už nepřišlo divné, že do síně chodí ozbrojená dívka se čtyřmi přáteli. Dnes se ale mělo zase vše změnit. Dnešním dnem se začíná vše hroutit…

"Tak copak si dáme dnes?" zeptala se Hermiona povzbudivě.

"Viděl bych to na…" chtěl odpovědět Neville, ale zarazil se při pohledu na Iliandaiel. Dívala se směrem ke dveřím velké síně. Právě tudy vlétal dovnitř obrovský černý pták, který poutal pozornost ostatních. Vznášel se ladně a přitom těžce. Představoval všechny rozpory. Byl poutavý…

"Co to je?" zněla otázka od různých míst.

"Už jsem o nich slyšela," zašeptala omámeně Hermiona. "Slouží osobám žijícím v horách. Nikdo je prý nespatřil, jsou prý vyvrženi z pekla a nechávají si za své služby platit krví. Nikomu nevyzradí své služby, jsou prý příliš hroziví. Kdo je spatří přestane prý hrůzou mluvit a zbělají mu vlasy. Myslela jsem si, že je to jen báje," podotkla a upřeně pozorovala ptáka, který prolétává okolí. Iliandaiel prudce vstala a vzpřímeně procházela okolo stolů. Postavila se doprostřed síně a sledovala černého ptáka.

Ten se k ní pomalu začínal snášet. Byla to zajímavá podívaná, na první pohled jemná dívka a hrozivé zvíře. Jen dva hlavní aktéři tušili pravdu, která je nevyhnutelná. Iliandaiel natáhla ruku, aby se pták mohl usadit. Spustil na zem vak, který měl v pařátech a zahleděl se jí do očí. Věděla, co to znamená. Vypadalo to, jakoby spolu rozmlouvali myšlenkami. Chtěla jít jinam, ale pták jí to nedovolil. Zkusila ho přemluvit ještě jednou. Dovolil ji odstoupit aspoň ke dveřím síně. Iliandaiel se odhodlaně podívala do ptačích očí a kývla hlavou.

"Nechávají si platit krví těch, kteří něco chtějí," zašeptala vyděšeně Hermiona.

"Cena, která se musí zaplatit," vrátila jí to Iliandaiel. A schovala se do stínu dveří, aby mohla zaplatit. Vytáhla z vaku menší skleněnou nádobku, kterou měla naplnit po okraj. "Víš, že je to už podruhé?" zašeptala ptákovi Iliandaiel, ikdyž tušila, že to není potřeba. Nastavila ampulku pod jeho pařáty, které se zatínaly do její kůže. Věděla, že to bude bolet, protože je poměrně oslabená - poměrně oslabená Nevillem. Nemyslela si, že toho bude litovat tak brzo. Unikl jí slabý sten, když pařáty projely skrz kůži. Trvalo několik nekončených minut, že se nádobka naplnila. Teprve potom se pták pustil a s vítězným křikem zmizel.

Iliandaiel se cítila ještě víc oslabená ztrátou tolika krve. Vystoupila ze stínu dveří, ke kterým se nyní upírala spousta očí s němým dotazem. Iliandaiel byla bílá jako stěna a na rukou měla slabé proudy krve. Byla to děsivá podívaná. Rukama udržovala rovnováhu a vzala vak, který ji donesl pták. Zamířila pryč ze síně, ale šíleně se jí zamotala hlava a omdlela.

"Bude v pořádku," slyšela slova madam Pomfreyové.

"Co se stalo?" zeptala se omámeně.

"Omdlela jste kvůli nedostatku krve," oznámila jí chladně madam Pomfreyová a nasupeně odešla.

"Co to má zase znamenat?" vyjela na ni nevrle Hermiona. Až teď si všimla, že jsou tady její přátelé a Brumbál. "Myslím ty nové zbraně," upřesnila se.

"Budou potřeba," ujistila ji.

"A na co? Na nás!" ztratila nervy.

"Jak sis to proboha mohla myslet?!" oplatila jí její slova Iliandaiel. "Myslíš si, že se za vás chci zabít jen tak pro nic za nic?!"

"Já.." zakoktala Hermiona.

"Ty co! Myslíš si, že je to pro mě tak jednoduché? Tenhle svět? Tyhle zvrácené hodnoty? Tenhle čas? Nepatřím sem a já to moc dobře vím, toho se bát nemusíš! Ale řekni mi, kam vlastně patřím, hm??"

"Uklidni se, Iliandaiel," promlouval k ní Neville.

"A proč? Protože ti dochází síla, kterou ti dodávám?!" vyjela i na něj. "Omlouvám se," dodala vzápětí, protože si uvědomila, co to řekla.

"Nemusíš zemřít, ještě je dost času s tím něco udělat," ujišťoval ji Brumbál.

"Vážně? Nevypadáte moc přesvědčeně. Nechtě mě prosím být," požádala je a otočila se na bok. Nechtěla je už dnes vidět….

Večer vyrazila z ošetřovny a se svými novými zbraněmi ven k jezeru, madam Pomfreyová se ji ani nesnažila zastavit, nemohla jí odpustit pár chyb. Vyšla ven a vytasila dva nádherné, do červena zbarvené meče. Vypadaly skoro jako samurajské, aby se s nimi dobře ohánělo a byly na ostří popsané různými znaky. Začala s nimi máchat jako posedlá a zastavilo ji až prasknutí větvičky. Prudce se otočila.

"Neville! Málem jsem tě zranila!" vykřikla zděšeně.

"Já myslím, že už si to udělala," poznamenal.

"Vážně se omlouvám. Nechtěla jsem…"

"Ale chtěla. A já ti to nezazlívám, možná trochu, ale co můžeš dělat…"

"Víš, jsem tak ráda, že jsem tě poznala," usmála se a přibližovala se k němu. Dívala se mu do očí. Ta malá chvíle naprostého štěstí se táhla jako celá věčnost, která neměla nikdy skončit. Ona je však předurčena k bolesti a smrti. Cítila to, ale nechtěla si to připustit. Viděla jeho oči a jeho srdce a chtěla tu zůstat navždy. Jen rozšířené zorničky jeho očí ji upozornily na nebezpečí. Stál tam se strachem v očích a ona se bála otočit. Věděla, že by tím zabila vše, co v tu chvíli má. To jediné co bylo dobré z celého jejího života. Cítila útočníka za zády. Věděla, že tam je, ale nechtěla nic dělat.

"Miluju tě," zašeptal Neville a políbil ji. Celá tahle chvíle trvala pár vteřin, pár krátkých vteřin, které se táhly jako věčnost a skončily. Neville odstrčil Iliandaiel a schytal do hrudníku proud smaragdově zeleného paprsku. Hroutil se k zemi další věčnost. Iliandaiel neváhala, vstala a vymrštila meč směrem k útočníkovi. Meč jím projel jako po másle, trefila se přímo do srdce.

"Proč!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!" zakřičela z plných plic Iliandaiel. Projela jí vlna energie a emocí. V očích se jí mísil strach, pomsta, nenávist, zlost a beznaděj. V tu chvíli si také vzpomněla na celý její rozhovor s Artemis. Už se nezmohla ani k pláči. Rozloučila se s Nevillem, vzala si svůj meč a utekla do lesa. Jediné, co po ní našli její přátelé, byl vzkaz na plášti mrtvého muže.

"Nevěřte mi."

pokráčko příště !

napsala: Madelein