Bílá a černá
Bledá dívka stála tiše,
smutně hledíc do Měsíce.
Velký neklid pociťovala,
její touha se zvyšovala.
Dnes se opět naplní!
Odvrátila pohled od Měsíce,
aby ve vodě spatřila své líce.
"Tohle přec nejsem já!"
Zvolala dívka bledá,
temná a nezbezpečná.
"Jsi to ty, královno temná.
Nikdo už pro tebe nic neudělá!"
Našeptával jí zlý hlas.
"Dnes zas přijde tvůj čas!"
"Ne! Dnes ne, víc už ne!"
Hořekovala Královna temná zbytečně.
"Nepřemluvíš mě k další oběti,
to mě na další století odsoudí!"
"Nemáš dost sil mi vzodrovat,
jen JÁ jsem tvůj kat!
Svou touhu dnes ukojíš,
jinak špatně skončíš!"
"Tak ať! Já jsem bílá,
ty jsi černá a zlá.
Proč mě nenecháš jít?
Proč nemůžu zemřít?"
"Odpověď je prostá, Královno temná.
To ty jsi temná a zlá,
to ne já," našeptával hlas.
"Poslouchej, už se blíží zas."
Zašeptal škodolibě hlas.
V Královně temné odehrával se boj.
Kdo zvítězí tentokrát?
Černá neb bílá?
V lese zavládlo ticho temné,
jen kroky slyšet bylo letmé.
Královna temná zastavila se.
"Jak bych mohla být ještě dobrá?"
Zase zvítězila černá...
Měsíc změnil barvu zcela,
bílá je pryč,
zůstala temně rudá.
Temně rudá jako Smrt!
napsala: Madelein