Všechno to vypadalo, jako z pohádky.

Já byla vílou, ty mým princem na koni.

Však jak už to bývá, nic není bez hádky,

než jsme se nadáli, konec nám zazvonil.

-

Kdybych teď ještě měla sílu,

podívat se ti do očí a vedle tebe stát.

A necítila bych tu mrazivou vinu,

kéž mohla bych se s tebou znovu smát!

-

Ucítit letmý dotyk rtů

a jemné pohlazení.

Víc zklamat už nemůžu,

někoho, kdo si mě cenil.

-

Bláhově jsem si myslela,

že ty jsi můj princ na bílém koni!

Vílou jsem pro tebe být chtěla,

však zklamala jsem a teď to bolí.

-

Já vím, že nemám právo,

právo žádat tě o cokoli.

Vím že pochybit stačilo málo,

ta rána v srdci se už nikdy nezahojí!

-

Mé srdce však není důležité,

to tvé je pro mě přednější!

Vím však, že pro tebe je to mé prokleté,

vím, že samota je ti teď milejší!

-

Nedivím se, neviním,

někoho, kdo měl mě celým srdcem rád.

To já jsem vinna, naivní,

teď nezbývá mi, než v koutě potichu lkát.

-

Slzy ve stínech polykám

a sama sebe proklínám.

Bylo by bláhové, něco si nalhávat,

když za všechno si můžu jenom já.

-

Je to však nespravedlivé,

ublížit a nemoci to odčinit.

Pro tvé srdce pláče mé,

mým přáním je: "Prosím, odpusť mi."

-

Jen naposledy poslechni můj hlas,

naposledy pohlédni mi do očí.

Dotkni se jemně rty mých zas

a poslouchej, jak to ve mně všechno zakřičí.

-

Křičím touhou, nenávistí k sobě,

mít šanci druhou, však již je pozdě.

To já jsem zničila náš velký sen,

o víle a princi za pouhý jeden den.

-

Za pouhý den a pouhou noc,

změnilo se všechno, změnila jsem toho moc.

Nemůžu však vzít všechno zpátky,

nevidím žádné vrátka, co vedou do pohádky.

-

Zbývá jen to, co je teď,

co bude a co má se stát.

Minulost už nejde vrátit zpět.

"A tak končí pohádka,

zavřete oči a teď už spát!"

napsala: Ajleen