Když se mi do mozku zarývají tóny Smrti,

nemůžu dýchat, nemůžu plakat ani řvát!

Vím, že je konec. Pak už mě nic nečeká.

Nic, než zapomnění a tma.

-

Když se mě dotýkají ty ledové ruce,

cítím, jak se mi zastavuje srdce.

Mráz po celém těle,

i duše mě zebe.

-

Chci pryč! Ať už to skončí!

Ale nemůžu! Vím, že tu jsou mí Andílci!

Nemůžu je přeci nechat samotné…můžu?

Nebo ne?

-

Tváří v tvář hledím Smrti do očí,

nedýchám, nepláču, jen čekám.

Co bude dál?

Konec?

Klid?

-

"Ani jedno z toho nemůžeš mít!"

Dotkne se Láska jemně mého ramene

a usměje se na mě tajemně.

-

V jejích očí je tolik citu.

Najednou zase toužím žít!

A přitom jsem chtěla dospět klidu.

Ale nemůžu, nemůžu jen tak odejít!

-

Plna odhodlání a důvěry pouštím se Smrti.

Ohlédnu se. Rozeběhnu se za světlem.

"Kde jen to jsem?"

-

Opatrně otevřu oči a polekaně se nadechnu.

Kolem mě jsou oni! Moji Andílci! Ale proč pláčí?

Pohladím je po tvářích a setřu jim slzy.

Už zase cítím srdíčko, jak do rytmu mi potichounku buší…

napsala: Ajleen