Procházím se venku se svýma třemi nej kámoškami a povídáme si o všem možném. Je to už nějakou dobu, co jsme se takhle sešly. Dřív to tak nebylo. Dřív jsme spolu byly každý den a každý den jsme dělaly plno věcí a smály se. Nyní je to jednou do týdne, možná míň, co se vídáme. Zevnitř mě to velice bolí a sžírá. Je to smutné, že je nemohu tak moc vídat. Jsou moje všechno. Kolik lidí má tři báječné přátele, kterým může říct všechno a přijdou když se k vám někdo velice blízký otočí zády? Já to mohu říct...já si to prožila a ty tři dívky, které se mnou jdou po boku, se na mě nikdy nevykašlaly. Znám je několik let. Jedna z nich měla možnost si vybrat mezi námi a mezi někým jiným. Přišla k nám do školy později a třída byla rozdělena pomyslně na několik částí. Vybrala si nás...Přátelé = naše všechno.

"Proč není všechno jako dřív?" prolomila ticho jedno z nich. Já jen posmutněla. "Proč už nechodíme na stejnou školu..." povzdechla si.

"Předtím jsme spolu byly každý den a teď..." přidala se další.

"Není čas...není tolik možností..." přidala jsem i já. Mlčky jdeme dál. Je to mučednické...udělala bych pro ně všechno. Přátelé u kterých můžu jistojistě říct, že bych za ně dala ruku do ohně. Je to až neuvěřitelné, že někdo takový vůbec existuje. Lidé přicházejí a odcházejí, ale některé už ze srdce nikdy neodstraníte. Neodstraníte lidi, které znáte devět let a nyní jste je půl roku neviděli. I to ve vás něco zanechá. Nemuseli jste je mít zrovna extra v lásce, ale přece jen je to devět let s nimi prožitých. Devět let hezkých vzpomínek. Devět let...je to až neuvěřitelné, že někteří i za tak dlouhou dobu nepřirostou k srdci. Je až neuvěřitelné, co s vámi dokáže ta doba udělat. Jak se říká: "Stačí minuta, abyste si všimli člověka, hodina, aby se vám stal sympatický, den, abyste se zamilovali, ale nestačí celý život, abyste na něj dokázali zapomenout." Na některé lidi už ani nevzpomenete a některé byste rádi zase jednou viděli...