Díky za všechno
Lehký vánek si pohrával s mými vlasy. Po létu již nebylo ani stopy a zima se kvapem blížila, avšak stále ještě byl podzim. Ach, ano…podzim. Mé nejoblíbenější období z celého roku. A tvoje taky, vzpomínáš? Pokaždé nás dokázalo úplně očarovat a přenést někam jinam. Jako by se ten svět plný zla a hrůzy náhle proměnil v začarovanou zahrádku z pohádky.
Pokaždé, když se vítr prohnal korunou stromu a nebo jen lehounce pohladil jeho zvrásněnou kůru na větvích, začaly z něj opadávat lístky snad všech možných barev, jako by to byly démanty. Milovala jsem ten zvuk, když větřík našeptával stromům svá tajemství a oni mu šustěním lístečků odpovídaly. Snad jen člověk se zavázanýma očima by si nevšímal té krásy všude kolem, stejně jako já před tím, než jsem tě poznala. To tobě vděčím za tenhle pohled na svět!
Na okamžik jsem se zastavila a pohlédla na protější lavičku. Srdce se mi úzkostí sevřelo a do očí se mi vehnaly slzy. Bolelo to. Stále ještě to tolik bolelo. Bylo to tak čerstvé, ačkoliv již tomu byl dnes týden. Zdá se mi to jako včera, co jsme tu spolu seděly a společně se smály. Jako včera, co si mi na téhle lavičce šeptala, že jsi tím nejšťastnějším človíčkem na světě. Byla jsi mi blízko, tak blizoučko! Nemůžu uvěřit, že jsem se tě mohla dotknout, pohladit tě po vlasech, obejmout…ale teď už to nikdy neudělám. Nemůžu! Sama si mi to zakázala, když si mě opustila.
Byly jsme nerozlučná dvojka. Dokonce se nás často ostatní ptaly, zda nejsme sestry. Kdepak sestry! Nás pojilo něco víc, než příbuzné. Byla to láska, ale ne ta, která pomíjí, jako krása motýla, když uhyne. Byla to ta láska, která z nás dělala něco víc, než jen sestry. Bylo to přátelství!
Byly jsme nerozlučnými kamarádkami. Přesto to všechno zní teď absurdně! Jen jako špatný vtip. Kéž by to, co se stalo nebyla pravda! Ale je…asi jsme nebyly tak nerozlučné, jak jsme si myslely. Jak jinak by se totiž mohlo stát, že si mě opustila? Ale vždyť já vím! Vím, že to nebylo tak úplně dobrovolně. Bylo to předčasné, ale stejně by si mě tak nebo tak opustila. Vím to já, víš to ty…
Snad ses mohla pokusit více bojovat. Ale někdy i taková bojovnice, jakou si ty rozhodně byla, nemůže přemoci zhoubnou nemoc. Ne vždy se totiž po boji stane člověk vítězem. Ale i přesto, že už nejsi se mnou, ty vítězem jsi! Dostala jsi totiž život. Šanci, která se neopakuje, a i když to byla jen chvíle, kterou si měla možnost tady strávit, ty si z ní načerpala maximum. Nevyužila si ji pro sebe, ale svůj čas si darovala ostatním, aby si jim otevřela oči. Oči, které si zakrývali před životem, stejně, jako já, než si mi vstoupila do života.
Ani netušíš, jak moc bych si přála vrátit čas. Ne snad proto, aby si mi ukázala další krásu života, ne kvůli sobě. Ale přála bych si, abych se ti mohla ještě naposledy zadívat do tvých šedomodrých oček, obejmout tě celým svým srdcem a říct ti, že jsi byla tím nejlepším, co mě v životě potkalo. Že si rozhodně nebyla zbytečná, jak sis často nalhávala, ale že jen díky tobě mám možnost tu být a vážit si života.
Ucítím, jak mi po tváři stéká slza. A hned za ní druhá…a další. Několikrát zamrkám, abych je zahnala. Tohle by sis nepřála! Neměla si ráda, když jsem o všem moc přemýšlela a pak se rozplakala. Obě jsme věděly, že tomu, co se stalo nešlo zabránit. Nechtěla si, abych se trápila. Kvůli tobě ani kvůli někomu jinému.
"Vždyť já budu pořád s tebou, Andílku." Šeptala si mi do ouška, když jsem se ti rozplakala na rameni. Nechtěla bys, abych se tu teď trápila. Jenže když ono to tolik bolí! Ale nehodlám porušit svůj slib, který jsem ti dala, že budu silná. Jen kvůli tobě…
Stále ještě slyším tvůj nejistý hlásek, jak se ptáš: "Vzpomeneš si na mě ještě někdy, až tu nebudu?" Ty můj blázínku! Jak bych mohla nemyslet na človíčka, který mi naprosto změnil život?! Ukázala si mi, jak mám žít, zatímco ty sama si tuhle možnost ztratila. Buď si jistá, že nebude den, kdy bych na tebe nemyslela! Nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy!
Ale v jednom si se stejně mýlila. Říkávala si mi Andílku, ale až teď jsem pochopila, že celou tu dobu si jím byla TY pro mě. Proč jen trpí ti nejlaskavější lidé na světě? Tohle sis nezasloužila! I když… co já vlastně vím? Možná, že tam, kde jsi teď se máš mnohem líp, než tady. Ale ať už jsi kdekoliv, přesto vím, že jsi stále se mnou. Cítím to! Jsi ne jen v mém srdci, ale také v mých myšlenkách a už navždy ses stala součástí mého já, mé bytosti.
Příjemný větřík se mi otře o obličej a usuší mi slzičky. A náhle pochopím, tvou poslední větičku, která mi zní stále v uších. Ty nejsi jen mou součástí, ale jsi také sluncem, které mě nutí den co den se probudit a žít. Jsi měsícem, který mě dokáže pokaždé očarovat. Jsi vánkem, který si pohrává s mými vlasy a suší mi slzičky. Jsi…
Já vím, že jsi. Jsi všechno, co mě nutí žít, co mi dodává sílu a co mi hojí ty hluboké rány v mém srdci, které mi tu po tobě zbyly. Ale teď už vím, že by si mě nikdy neopustila. Jsi můj strážný Andílek, kterému vděčím za všechno. Za to, kým jsem, kde jsem, kdo jsem, jaká jsem, ale hlavně ti vděčím za to, že jsem.
"Vždyť já budu pořád s tebou, Andílku." Pošeptá mi vánek do ouška a utře mi poslední slzičku na tváři.
napsala: Ajleen