Když Samota zabíjí…
Procházela se tichou temnou ulicí. Nikde ani živáčka, žádná stopa po živých bytostech. Připadala si tak opuštěná. Nikde nikoho neviděla. Nikde nebyl nikdo, kdo by jí pomohl zahnat myšlenky o Samotě. Cítila ji více, než si dokázala přiznat. Při každém ladném pohybu svého bělostného těla se jí dotýkaly ty mrazivé ruce Samoty. Tolik toužila před nimi utéci, ale zdálo se, že není kam. Všude na ní číhaly a vyčkávaly, až k nim přijde sama.
Dívka se dala do běhu. Bláhově věřila, že se před nimi dá schovat. Avšak nebylo kam. Všude, kam její pohled dopadl, viděla jen ji, Samotu. "Kam se všichni poděli? Proč mě opustili?" Ptala se často sama sebe. Nedokázala pochopit, jak na ni najednou všichni mohli zapomenout. Tolik si přála pohlédnout někomu do očí, zachumlat se někomu do náruče a vychutnávat si dotyky přátelství a jistoty, ale místo toho kolem sebe měla jen prázdno a ticho.
Najednou ucítila, jak se jí něco zachytilo za šaty. Pohotově se otočila a její pohled plný zoufalství spočinul na dvou zvrásněných rukou, které byly zahaleny do černého šatu. Neviděla žádné tělo, jen ty děsivé ruce, které ji stále držely za cár šatů a nevypadalo, že by se jí chtěly pustit. Dech se jí úzkostí zatajil. Chtěla vykřiknout, ale hlas jí uvízl v hrdle. Chtěla se rozeběhnout pryč, ale nohy jako by jí náhle přimrzli k zemi. Nezmohla se na nic jiného, než tam jen tak stát, sama s těma hrůzostrašnýma rukama a čekat, co udělají.
Náhle se však stalo něco, v co ani nedoufala. Jak by taky mohla?! Ona už dávno neznala význam tohohle slovíčka, které jí dříve dokázalo podržet, když viděla, jak od ní všichni odchází. Nakonec však od ní odešlo i tohle slovíčko -naděje- a teď se zdálo být v nedohlednu. Vítr ji náhle pošimral na vyděšeném těle a proplétal se jí mezi vlásky. Kde jen se tu vzal? Tady, kde neexistoval jediný náznak života, jediný náznak naděje. Proč? Proč se tu najednou objevil?
"Dívenko v černém, přestaň se litovat, přestaň si zoufat a začni doufat. Ptáš se proč? Proč tě všichni opustili? Proč si však zakrýváš oči? Zkus se lépe podívat a možná pak, pak se můžeš litovat, až neuvidíš jediný obličej, jediný pohled, z kterého bys nevyčetla: Mám tě rád!" Pošeptal jí vítr slabounce do ouška a dívka se zachvěla. Byla zmatená. Už tak dlouho neslyšela ani jediné slovíčko…od kohokoliv, co jen to mělo znamenat?
Staré ruce, které pevně svíraly její šat se najednou daly do pohybu. Prsty sebou najednou začaly škubat a posouvaly se stále výš a výš k jejímu hrdlu. Když dívka pochopila, co mají v úmyslu, zalekla se. Ona přeci nechtěla zemřít! Ne sama! Ne sama v tomhle šedočerném prázdném světě, kde neexistuje žádné světlo, žádné slunce…ona znala jen tmu a nicotu.
Ptáš se proč? Proč tě všichni opustili? Proč si však zakrýváš oči? Zkus se lépe podívat… Mám tě rád!
Slabounký hlásek v jejím nitru začal pomalu nabírat na síle. Každou vteřinou byl silnější a silnější a když ty cizí ruce, které toužily zabíjet, dorazily k jejímu hrdlu a zmáčkly jí ohryzek, nedokázala už dále ten hlásek ignorovat. Zoufale se rozhlížela kolem sebe, jako by doufala, že se najednou kolem ní objeví lidé. Lidé, kteří ji opustili! Ale nikdo se neukázal. Zklamaně sklopila hlavu. Pochopila, že je konec, že není nikdo, kdo by ji zachránil. Zachránil před smrtelnou Samotou a jejími vražednými dlaněmi, které tak lačnily zabíjet.
"Byla jsem až příliš sobecká a egoistická. Vytvořila jsem si svůj svět, v kterém jsem byla jen já a odmítla ho ukázat i ostatním. Nikomu jsem nedovolila do něj vstoupit, tak proč se teď lituju, že jsem sama?! Vždyť tohle jsem přece chtěla…nebo ne?! Chtěla jsem, aby mi všichni alespoň na chvíli dali pokoj…a teď to mám!" Zoufale se rozhlídla kolem sebe, kde nebyl nikdo, vůbec nikdo. "Ne…já však tohle nechtěla!"
Z modrých očí najednou začaly stékat slzy. Slzy smutku, slzy bolesti a zklamání. Jako čisté perly jí dopadaly na její černé šaty, které se pod nimi začaly zbarvovat do sněhobíla. Jako by tím ze sebe pomalu smívala všechnu přetvářku, která jí pošpinila ne jen šaty, ale i duši. Pochopila svou chybu…uvědomila si, že se natolik uzavřela do sebe před světem lidí, že nakonec zůstala sama.
Najednou jí lehký vánek začal utírat slzičky. "Neplač." Zašeptal jednoduše a prolítl ji skrze šaty. Kolem dívky se rozvířil prach a když se konečně usadil, vražedné pařáty Samoty byly pryč. Udiveně pozorovala siluety lidí, které se začaly k ní přibližovat. Cítila z nich obrovskou důvěru a jistotu, jako už dlouho nepocítila. Temné nebe pročísl blesk a po něm na obloze začalo zpod mraků vykukovat světýlko. Světýlko naděje, světýlko přátelství.
Kolem sebe najednou rozpoznávala velmi známé obličeje. Na nic se nevyptávala a pevně všechny kolem sebe objala. "Tolik jste mi všichni chyběli!" Rozplakala se nanovo. Tentokrát to však byly slzy štěstí. "Vítej zpátky mezi námi." Usmálo se na ni několik párů očí.
napsala: Ajleen