Konec! Nebo začátek?
Temným závojem noci proplouvaly blesky. Ohromeně jsem pozorovala každý jejich záhyb, každou jejich křivku. Hvězdy v zářivém roji tančily po obloze kolem měsíce. Častokrát jsem přemýšlela, jaké to je být nekonečný? Být nesmrtelný?! Jako je vesmír. Kdo já vůbec jsem? Nejsem nikdo. Připadám si, jako by mě všichni odkopli. Jako by mě všichni opustili, nechali na pospas osudu. Utřela jsem si zarudlé oči a schoulila jsem se do klubíčka. Co tady vlastně dělám? Sama nevím. Možná, že chci konečně se vším skoncovat. V srdci jsem měla tolik žalu, bolesti a lásky, jenže o tu nikdo neměl zájem. Chvěla jsem se chladem. Vítr si hrál s mýmy vlasy. Vrhal se do šatů, jako by je chtěl ze mě servat.
Vzala jsem do ruky nůž a pomalu jsem čepel vtlačovala pod kůži. Pramínek krve vytékal z čerstvé rány a třísnil mi sněhově bílé šaty. Na druhé ruce jsem si udělala sedmnáct zářezů. Sedmnáct, za každý rok, co jsem trpěla. Za každý rok, co jsem naživu. Natáhla jsem ruce před sebe. Krev pomalu odkapávala do vody. S každým novým zářezem jsem se cítila volnější. Byla jsem slabá, ale přesto šťastná. Poprvé v životě jsem věděla, že dosáhnu na svůj cíl. Že se dneska konečně vysvobodím za spárů života, abych mohla čelit smrti.
Vstala jsem a přelezla zábradlí mostu. Pohlédla jsem na vodní hladinu. Odrážely se v ní hvězdy, měsíc a smutný pohled jinak hezké dívky. Křečovitě jsem se držela zábradlí. Uvnitř, v srdci a duši, se mi odehrával veliký souboj. Mám skočit, neskočit? Neměla jsem pro co žít. Nebyl nikdo, komu bych dala svou lásku a něhu. Pohlédla jsem smrti do očí. Naposledy jsem se nadechla, pustila jsem se zábradlí a vyšla jsem vstříc svému osudu.
Tělo dopadlo do ledové vody. Cítila jsem jen chlad a nesnesitelnou bolest, jak mě objímala smrt. Jakoby do mě bodali tisíci noži. Nepřestávali. Věděla jsem, že je konec. A nebo snad začátek? Na tvářích se mi objevil úsměv. Rozhodla jsem se správně. Voda mě svazovala jakoby to byly provazy. Tlukot srdce utichl. Přesto se nesl děsivou tmou dál. Mrtvé oči vzhlíželi k nebi, kde blesky zcela osvítily oblohu. Zmizela jsem pod hladinou, voda si mě navždy vzala k sobě. A na tváři jsem stále měla kamenný úsměv…
napsala: Ajleen