Padlý anděl
Chlapec, který ve velice krátké době dospěl v muže, právě předstupoval před zástup lidí oděných v černé. Byl bledý jako sama smrt, stál vzpřímeně a hrdě kráčel směrem k jámě.
"Potkal jsem padlého anděla oděného v černé," začal smutně vypouštět svoji skrytou bolest… Musí to slyšet, musí slyšet jaká byla. "Černá byla její barva, ač obličej bledý měla a vlasy světlé, chodila nejraději v černé. Kdo ji potkal, viděl vílu se skrytými slzami v očích. Mohl vidět jen odlesk těchto jejích bolestných slz. Věděla, že sem nepatří. Byla jiná, byla svatá a přitom hříšná. Snila a milovala. Ze svého snu vycházela jen když musela, nikdo do něj nechtěl vstoupit, ale ona chtěla někoho pozvat dál. Proč jste nikdo jiný nepřijal?" zeptal se. Jedna jeho slza mu stékala po bledé tváři a odrážela jeho výraz. Obloha se při jeho vyprávění zatáhla. Začínalo pršet.
"Když pršelo, byla šťastná, milovala déšť. Vracelo se tak zpět do nebeských výšin. Nikdo jste to nechápal. Ani jste se nepokusili!" zakřičel na osazenstvo. "Ona vás milovala a vy jste ji pomlouvali za zády. Nikdy jste nebyli jako ona. Ona byla jedinečná. Spadla z nebe, prý za trest… Chtěl bych vědět, co vlastně udělala. Jen padlý anděl z ní zůstal, se zlomenou duší a vůlí, která byla ještě podlomena zde," pokračoval dál ve svém vyprávění.
"Ona se však stále snažila znovu vstávat. Nikdy se nevzdávala. Vzdala se až teď, našla místo, kde může být šťastná a už se nechtěla vrátit. Zůstala v kómatu a nechtěla se probudit. Zasnila se při chůzi a už se neprobrala, přesně jak by si přála. Snila o svém světě, o světě, který si vytvořila a ze kterého se už nedokázala vrátit!" dokončil svůj proslov mladík a opustil pódium. Jeho slzy zanikly s kapkami deště, které se třpytily na jeho obličeji. K překvapení ostatních se mírně usmíval.
"Sbohem," pronesl nad černým víkem, položil na něj rudou růži a odcházel. Ostatní příchozí k rakvi našli lístek s písmem jeho padlého anděla.
Omlouvám se ti, nemohla jsem přestat žít iluzemi, sny a svojí fantazií, neboť bych ztratila své vlastní srdce, svoji mysl a svoji duši. Nemůžu, nesmím a nechci držet svoji duši na uzdě, tenhle svět není pro mě stvořený. Já sem nepatřím, víš to stejně dobře jako já. Zemřela jsem stejně jako don Quijot, uvědomila jsem si, jak jsou mé sny a iluze pomíjivé, jak bych mohla takhle žít? Nepřestala jsem věřit v sílu duše, jen se nechci vrátit do tohoto ponurého a chladného světa. Přípomínej si tato slova, která mě provází celým mým životem a možná pochopíš…
Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.napsala: Madelein