Kráčela po listy zasypané cestičce a mířila k parku. Kolem ní skučel vítr, ale nevadilo jí to, milovala podzim. Stromy měly krásnou barvu, bylo ještě pár teplých dnů a ani zamračené dny nebyly tak odporné jako v zimě. Nyní bylo jen pár týdnů před prvním sněžením, a Natálie začala pociťovat první deprese. Zima v ní vyvolávala deprese z mnoha důvodů. Její táta se to snažil už dlouho, společně s psychiatrem léčit, ale jakmile nastala zima, vše se vrátilo do normálu. Už několik let trpěla touto poruchou. Deprese začaly, když jí bylo 8 a rok od roku se zlepšovaly, i když jen velmi pozvolna. Zatím však měla stále v zimě sebevražedné sklony. Ano, sebevražda by byla opravdu nejlepším řešením jak se zbavit té bolesti. Bolesti, vinny a trpkosti ze ztráty její matky. Právě zima byla obdobím, pro ni tak těžkým, protože právě v zimě měla její matka tragickou autonehodu, které se Natálie účastnila, a za kterou si kladla neustálou vinu. Hlavně vinu za to, že ona přežila a její matka, ta dobrá máma, která ji vychovávala a dala jí do života všechno, všechno, co za těch 8 let stačila, zemřela. Natálie se posadila na svou oblíbenou lavičku a zatřásla hlavou, aby vyhnala chmurné myšlenky. Teď je přece podzim a ten já mám ráda, pomyslela si, natáhla nohy a rozevřela si na kolena knížku. Začetla se do napínavého příběhu, takže si ani nevšimla, že už v parku není sama. Nedaleko ní se procházela dívka. Mohla být tak stará jako Natálie, ale na svůj věk byla velmi malá. Najednou, jakoby nenápadně zamířila dívka směrem k ní. Natálie si jí však nevšímala, četla a svět okolo ní se vypařil. Náhle ji vyrušil rozverný hlas.

"Ahoj!"

Natálie zvedla hlavu a ani se nesnažila skrýt své podráždění

" Co chceš?"

" Všimla jsem si, že tu každý ráno sedíš. Sama a napadlo mě jestli bys třeba nechtěla společnost."

" Ne nechtěla. Už mám společnost," řekla a zvedla knihu.

" Co to čteš?" zeptala se dívka, jakoby ignorovala její nevoli.

" To tě nemusí zajímat," Natálie už ztrácela trpělivost. I v tom byla výjmečná. Byla trochu cholerik i když to nikdy nechtěla přiznat.

" Ale zajímá," dívka se nedala odbýt," a jak se vlastně jsmenuješ?"

" Natálie," odpověděla stroze. Proč se s ní vůbec bavím napadlo ji. Vždyť mě nezajíma přesto však neodešla. Něco ji drželo na místě.

" Natálie - hezké jméno. Já mám takové obyčejné. Radka."

" Hmm . . . . . zajímavé."

" Vážně? Mně tak zajímavé nepřijde"

" Hele, co vlastně chceš!?!" vybuchla Natálie.

" Co by? Povídat," nedala se odbýt.

" Tak si povídej s někym jiným," Natálie se zvedla a odešla.

* * *

Venku foukal vítr a přiháněl do údolí nebezpečně černé mraky. Listí, které skoro všechno leželo na zemi se převalovalo a pod ním se tu a tam ukázala černá zmrzlá zem. Natálie to všechno pozorovala se zármutkem v očích. Věděla, že přicházející sníh nijak nemůže zarazit, ale přesto si to přála. Je ale zarmoucená jen kvůli sněhu? Ne, pomyslela si trpce. Konečně mohla mít kamarádku. Jen kdyby se zachovala o něco líp.

" Jsem prostě blbá," tahle slova už pronesla nahlas. Vstala. Konečně se rozhodla. Oblékla si bundu, nazula body a vyrazila ven. Doufala, že tam Radka bude i dnes. Skoro běžela. V parku byla za několik minut, sedla na stejnou lavičku jako minule a rozhlížela se. Nikde nikdo. Za chvíli vstala, bylo jí zima a tak se rozhodla projít. Když obešla celý park, usoudila, že se asi neobjeví. Proč taky. Proč by se měla chtít bavit s holkou, která na ni byla tak hnusná. Natálie měla chuť jednu si vrazit. Otočila se a šla domů. dívala se do země a ani si nevšimla, že se za ní vynořila čí si postava. Šla tichým krokem a přibližovala se.

" Baf!!"

Natálie zaječela a ohlédla se. Za ní stála Radka s poťouchlým úsměvem.

" Věděla jsem, že přijdeš."

" Jak jsi to mohla vědět?"

" Do parku chodíš každý den, tak proč bys nešla dneska?"Pravda, pomyslela si Natálie, hloupá otázka. Vezmu to odjinud.

" Víš, no . . . . chtěla . . . . chtěla bych se ti omluvit za své včerejší chování."Co to?? Natálie se ještě nikdy nikomu neomluvila. Na to je příliš hrdá. Asi s ní tahle hlka něco provedla. Změnila.Radka vypadala překvapeně

" Proč by ses měla omlouvat? Včera jsi prostě neměla svůj den a já jsem to neodhadla a dolézala. Omlouvat bych se měla spíš já." Natálie nevěděla, co na to říct a tak raději přešla na jiné téma

" Jaké máš vlastně příjmení? Bavím se s tebou a ani neznám tvé příjmení."

" No jo! Jmenuju se Lustigová. Radka Lustigová.Natálie se zasmála.

" Čemu se směješ?" zeptala se naoko uražená Radka.

" Říkáš to srandovně. Jako James Bond! No . . . . . ono to zas tak srandovní nebylo," nehodlala ztratit svou první kamarádku jen kvůli blbým kecům.

" Ale jo, je to srandovní. Srovnávat mě s Jamesem Bondem." Radka se rozesmála a zanedlouho se přidala i Natálie.

" A jaké je tvoje příjmení?"

" Kocábová"Jejich rozhovor dál pokračoval a ani si neuvěomily, že míří k Natálii domů. Když měly dům nadohled zastavily se.

" Víš, už asi musím jít, " konstatovala Natálie vlivem rostoucího šera.

" Já nejspíš taky. Měla jsem být doma v půl šesté. Což je za deset minut. Tak ahoj. Zítra se uvidíme!!"

" Tak zítra. Čau!!" Natálie vytáhla klíče, odemkla a vešla do málé předsíně. Cestou do svého pokoje přemýšlela o Radce a o přátelství, které se mezi nimi tak rychle vytvořilo. Má opravdu takové štěstí?? Nebo to Radka jen hraje aby splnila nějakou sázku?? Ale ne na to nevypadala. Vypadala na to, že to myslí upřímně. Snad.Tu noc Natáli dlouho nemohla usnout, přemýšlela. Přemýšlela o svém dosavadním životě a o tom jak se teď změnil. Možná k lepšímu, ale možná taky k horšímu. Nicméně teď se to přiklání k lepšímu. A u toho prozatím zůstane. Ničím jiným se teď nechtěla zabývat. Nechtěla si to kazit.Konečně upadla do hlubokého spánku. Za tři hodiny jí zazvoní budík a ona bude muset vstávat do školy.

napsala: Maggisss